Zavřela jsem skříňku a s učebnicí chemie v ruce jsem se vydala na hodinu. Vedle mě se objevila moje kamarádka Cassie. Najednou se mi udělalo špatně od žaludku. Zastavila jsem a opřela se o skříňku, co byla nejblíž. Najednou jsem měla hrozně citlivý sluch. Cítila jsem, jak ve všech proudí krev. Špičáky se mi začali prodlužovat a mé oči začaly nabírt rudou barvu. Stávala se ze mě krvelačná bestie. Cassie si toho všimla a odtáhla mě na záchodky, které byly naštěstí blízko.
,,Co se to s tebou děje?! Ovládej se!" podívala jsem se na ni. Tak moc mě přitahovala. Měla krátké vlasy, které odhalovaly její krk. Měla tam tak krásnou žílu. Ztrácela jsem posládní zbytky sebeovládání a začala se k ní přibližovat. Ten zvuk pumpování krve srdcem byl tak uklidňující, tak krásný. Když jsem od ní byla už jen půl metru, zastavila jsem se. Moje sebeovládání se vrátilo. Odvrátila jsem od ní zrak a zavřela jsem oči. Soustřredila se na svou lidskou podobu. Když jsem otevřela oči, cítila jsem, že už nemám špičáky, ale pořád mám rudé oči.
,,Jsi v pořádku?" zeptala se mě Cassie.
,,Musím pryč. A ty jdi dál ode mě. Mohla bych ti ublížit." řekla jsem potichu.
,,Ne, nejdu!"
,,Cassie prosím! Už dva dny jsem nic než lidské jídlo nejedla. Mohla bych tě zabít! Už se nedokážu ovládat! Rozumíš!" naléhala jsem na ni. Nemohla jsem ji zmanipulovat a tak ji odtud dostat. Sama jsem ji dala náramek od čarodějky, díky kterému ji nemůžu ovládnout ani ji nic vsugerovat.
,,Nemůžu tě nechat samotnou někam jít. Mohla by jsi někomu ublížit! Vezmu si trochu bylinek, aby tě moje krev nepřitahovala..."
,,Ne! Ani ty nepomůžou! Sice odpuzují, ale nezabijí mě. Nepomohly by. Půjdu domů a vezmu si pár krevních konzerv...."
,,Co já s tebou nadělám.. No, dobře. Řeknu učitelce, že se ti udělalo špatně.." povzdechla si a odešla ze záchodů.
Když zazvonilo, vyběhla jsem ze školy a nadlidskou rychlostí jsem běžela na druhý konec města, do svého domova. Žiju sama, protože rodiče mi už zemřeli. Moje matka při porodu a otce zavraždili lovci. Roku 1888. Všude se píše, že upíři nemůžou mít děti. Můžou, ale s člověkem. Ne s upírem. Moje matka byla člověk. Narodila jsem se roku 1872. Odmalička jsem byla vychovávana jako člověk, ale otec mě učil, jak se skrývat a jak pokud možno nezabíjet při krmení. V mých šestnáctinách ho zabili lovci. V šestnácti jsem také zarazila stárnutí, takže jsem si nechala svojí podobu. Od roku 1888 je mi šestnáct let. Každé dva roky střídám město.
Vyběhla jsem poslední schody před mým domem - přepychovou vilou a odemkla. Seběhla jsem upíří rychlostí schody a otevřela tajné dveře. Zadala jsem ještě kód a otevřela jsem obrovský mrazák s krví. K mému zděšení tam byly jen dva pytlíčky. Navíc AB+, moje nejneoblíbenější. Ale stav nouze.... Jakmile jsem svůj obličej přiblížil k pytlíku moje tesáky se okamžitě prodloužili a já se s chutí a hladem zakousla do první konzervy. Po pár sekundách byla prázdná. Se stejnou vervou jsem vypila i druhý pytlík krve.
Nestačilo mi to. Jen to zažehnalo krveprolití. Zvedla jsem se a zase jsem vyběhla do přízemí. Vzala jsem chladící tašku do jedné ruky a do druhé kabelku a klíče. Zamkla jsem a upíří rychlostí jsem se přemístila před místní nemocnici. Vešla jsem vchodem pro zaměstnance a zmanipulovala jednoho aby mě pustil k zásobám. Když jsem uviděla tolik krve neudržela jsem se a vypila dva balíčky naráz.
Zbytek mé oblíbené skupiny - 0+, jsem naházela do chladící tašky a vydala se zpátky do vily. Zpět jsem už nešla vchodem pro zaměstnance, ale vchodem pro nemocné. Bohužel vedla cesta přes úrazovku. Byla tam spousta krve a já si uvědomila, že jsem už dlouho nepila ze člověka. Seděl tam jeden kluk. Tak dvacet, dobře stavěný a voněl přímo báječně. Zase se mi začali prodlužovat tesáky. Přišla jsem až k něm a podívala se mu do očí.
,,Teď vstaneš a pujdeš za mnou." Zopakoval to po mě a vydal se za mnou. Když jsme došli do odlehlejší uličky, chytla jsem ho za ruku a upíří rychlostí jsem s ním běžela k mé vile. Když jsme se dostali před ni, pustila jsem ho a odemla jsem. Vešla jsem do domu a on za mnou. Ještě zavřel dveře. Odnesla jsem zásoby do sklepa a vrátila se za ním. Opět jsem se mu podívala do očí a nařídila mu věc, po které už hodně dlouho lačním.
,,Teď budeš spolupracovat. " Přikývl a já ho odvlekla do svého pokoje. Tam jsem ho pohodila na postel a lehla si na něj. Začala jsem ho vášnivě líbat a on překvapivě spolupracoval. Začal rukama jezdit po mém těle a já se přemýstila na jeho krk. Zhluboka jsem se nadechla a tím zavětřila jeho nádhernou vůni. Zakousla jsem se mu do krční tepny. Nejdřív sebou škubl, ale potom se tomu poddal. Nepřestával po mě jezdit svýma svalnatýma rukama a já se po chvilce odtáhla od jeho krku. Podívala jsem se mu do očí.
,,Nebudeš si nic pamatovat. Teď půjdeš do nemocnice a až tam přijdeš budeš se zase chovat normálně." Pořád jsem se mu dívala zpříma do očí.
,,Půjdu do nemocnice. Až tam dojdu budu se chovat normálně. Nebudu si na nic vzpomínat." Odříkal a postavil se. Potom odešel.
Oddychla jsem si. Tenhle hlad jsem zkrotila.
Není ten konec divnej??
