Jen si ta představa že jste ve škole,a z rozhlasu vám začnou hlásat že se celá Pripjať musí ihned evakuovat je děsivá.Přesně takhle začínal můj den 27.Dubna 1986.Chaos,Panika,tyto 2 věci nás všechny zahltily v prvních sekundách.Nikdo nevěděl co s námi bude.Návalově jsme běhali dolů a v mlze hledali po městě své rodicě.Doběhla jsem domů kde jsem našla mého bratra utěšujícího mou brečící matku.Zůstala jsem zaražená a vtrhly mi slzy do očí.O Několik hodin poté pro nás přijely Autobusy které po velkých dávkách evakuovaly město.Cesta byla úmorná,ale nakonec jsme dojeli na místo určení.Kyjev.Hlavní město naší země.Bylo nám řečeno že do 3 dnů se můžeme vrátit zpět do svých domků a spokojeně žít dál...Avšak tato chvíle nikdy nenastala.Byla jsem zničená. Když si uvědomím že 25.dubna probíhaly oslavy mých 14tých narozenin,a nyní 27. Dubna sedíme na Náměstí nezávislosti,a nevíme co s námi bude.Artur šel hledat ubytování,zatímco my s matkou jsme šly pořizivat nějaké základní oblečení a jídlo.Moc jsme toho s sebou nepobrali,bylo nám povoleno vzít pouze 1 Kufr na osobu.Jako mladá rodina jsme měli věcí opravdu hodně,ale ve stresu jsme stihli vzít tak osminu z nich.Bratr se vrátil a oznámil nám že půjdeme do ubytovny naproti náměstí,stejně jako všichni ostatní.Dostali jsme dvojlůžkový pokoj s malou kuchyní a koupelnou.A teď k tomu jak to vlastně všechno začalo ...26.4 bouchl 4. Reaktor Jaderné Elektrárny v Černobylu.Černobyl je město které je pouhé 3 kilometry od Pripjati.Pripjať byla vybudována výhradně pro zaměstnance Elektrárny Černobyl a jejich rodiny.Otec byl zaměstnancem elektrárny,a také během osudné noci zemřel.To že se dlouhé hodiny nevracel domů nám nepřišlo divné,svou práci Miloval.Následující dny v nás stále proudil strach,a pocit bezmoci.Nikdo nevěděl co s námi bude dál.Matka byla velmi silnou osobou ale smrt otce jí rozedrala na kusy.Milovala ho.Víc než kohokoliv jiného.Blížilo se pondělí-aneb nástup do nové školy.Mně ani mému dvojčeti Arturovi se tam nechtělo.Stále zdrcení smrtí otce a začátkem nehynoucí radiační apokalypsy.Byly večerní hodiny,a já se rozhodla že v tohle všehno ukončím.Otevřela jsem si okno,a chystala se vyskočit.Ovšem nedalo mi to,a musela jsem se podívat na nebe.V tu chvíli jsem tam viděla otcovu tvář složenou z hvězd.Nebyl to přísný výraz,ani výraz typu ať toho hned nechám,ale byl to výraz lítosti.Nečekala jsem ani sekundu a vlezla jsem zpět dovnitř,takhle emotivní zážitek už jsem dlouho nezažila.Otce jsem Milovala a nechtěla jsem mu působit další trápení.Potichu jsem se uchýlila do své postele vedle Matky,a začala jsem brečet.Všechno tohle se stalo během pouhého týdne.A já přišla o skoro vše,co jsem kdy měla.O Milujícího Otce,který za mnou vždy stál,o střechu nad hlavou,o silné pouto rodiny..Byli jsme sami.A rozrušení.Uběhlo necelých 20 minut a já usnula.Sny jsem měla velice divoké,zobrazoval se mi v nich otec jak se snaží zachránit situaci těsně před tím než rekator vybouchne.Probudila mě rána a řev.Vylétla jsem z postele co nejrychleji jsem mohla a v tu chvíli jsem se sesypala na zem.Viděla jsem Matku,ležící na zemi a Artura se zastaralým telefonem v ruce, jak vytáčí číslo záchranky.
Takže tohle je můj 1. Příběh.Ukrajinu mám jako takovou strašně ráda.Doufám že se vám to bude líbit,zabralo mi to necelé 2 večery práce. Případně se omlouvám za chyby,ale nejsem Češtinářka.
#KatyatheUkraineGirl
ČTEŠ
Holka z Ukrajiny
RandomAhoj ,jsem Katya Jankovyč,je mi 14 let a jsem obyvatelkou Pripjati.Žiju zde se svým bratrem,otcem a Matkou..Tedy až do osudné chvíle.