Příběhy ze Zóny

Víra

Jaké je dívat se vlkovi do chřtánu a věřit tomu, že nekousne? Jaké je se smrti smát do očí a věřit, že si zapomněla doma kosu? V Zóně se tak člověk cítí každý den. Víra pohání lidi, kteří v ní žijí. Nemusí věřit v Boha, ani v nadpřirozené jevy. Musí věřit v Zónu.

„Vasyo, věříš v Boha?"

„Abych ti řekl pravdu, Vasile, nevěřím," odvětil mu druhý příslušník Povinnosti a sledoval vyhasínající oheň.

„Víš, Vasyo, já jo. A co vy, profesore, co vy a Bůh?"

„Nechci se nijak dotknout vaší víry, přeci jen, člověk by měl v něco věřit, stojí-li o svůj život. Ale já osobně v Boha již nevěřím," odvětil mu profesor. Nebyl to stalker, či bandita, byl to pouhý vědec, který plnil úkoly pro vládu. Výzkumy, které byly potřeba.

„A někdy jste v něj věřil?" zapojil se do debaty Vasya a zapálil si cigaretu.

„Ano, věřil. Ale teď už ne. Kdyby Bůh existoval, nenechal by vzniknout Zónu. Vždyť to je trhlina do pekla."

„Ale co když ji nechal vzniknout, abychom si my, lidé, uvědomili, že nejsme bohové?" ptal se Vasil.

„Kdyby nám chtěl ukázat naši bezmocnost, seslal by na nás potopu. Ale Zóna není božím výtvorem. Stvořil ji ďábel. Ale ne ten, co sídlí v pekle, ale ďábel, který je v každém z nás."

„Profesore, odvolejte to, prosím," řekl mu Vasil a mířil na něj pistolí.

„Promiň, chlapče, že jsem napadl tvoji víru, ale je to pravda. Ďábel je v každém z nás a naším úkolem je ho potlačit."

Vasil začal ronit znenadání slzy. Uvědomil si, že on sám je ten, který roznáší smrt a peklo po Zemi.

„Bylo mi ctí, pánové," řekl a ještě se slzami v očích vystřelil proti svému spánku.

Profesor i Vasya sklopili oči. Poté se pustili do hloubení hrobu pro svého spolubojovníka se Zónou.

Ráno byl oheň vyhaslý, jen kousek od něj byl kříž, na kterém byla Vasilova maska a zpráva pro všechny, kdo by šli okolo.

„Zóna je mrcha a zkouší naši víru. Víra je mocná, ale dvousečná. Víra nás může spasit, ale i spálit na popel."