TORN A/B/O

6. Secret

Harry's POV

Vše bylo stejné. Každý den byl stejný jako ten předchozí. Jak by se také mohly lišit? Každý den jdu do školy, prosedím tam skoro celý den a snažím se tam neusnout, nejlépe se vyhnout všem, kteří mě využívají jako boxovací pytel.

Dnes je konečně sobota, což znamená žádná škola. Víkend pro mě znamená knihovna. Samozřejmě, že bych mohl víkend trávit doma, ale má to cenu? Stejně bych byl celý den zavřený doma – sám. Nepřipadá mi to jako zrovna nejlépe strávený čas.

Bylo to tu super také proto, že jsem tu byl v bezpečí. Do knihovny se studenti chodí učit, což znamená, že je tu klid a ticho. A rozhodně mi nehrozí, že by se tu objevil třeba Zayn, aby si do mě praštil. Jak už jsem řekl, naprosto miluju knihovnu a je to velice jednoduchá práce.

Jakmile jsem přišel, udělal jsem to, co dělám vždy. Odložil jsem si věci, pozdravil se s Barbarou a jako vždy si s ní chvíli povídal.

„Máme tu novou posilu" pronesla jen tak mimochodem Barbara. Vždy jsem v knihovně pracoval pouze já a ona. Nikdy jsem tu nepotkal jiného zaměstnance, protože tu jednoduše nikdo jiný nikdy nepracoval. Přece jen, málo kdo chce v dnešní době dělat takovouto práci.

„Opravdu?" optal jsem se překvapeně. Vždy jsme si tu vystačili a nepotřebovali nikoho navíc. Proč tak najednou?

„Je to student. Vypomáhá tu, aby si odpracoval svůj trest. Nic z toho nemá" odpověděla a já pouze pokýval hlavou. Silně pochybuji, že ho tu vůbec potkám. Pokud je tu proto, že je tu za trest, určitě se někam zašil.

Chytl jsem jeden vozík s knihami, které bylo potřeba zařadit do regálů a rozjel se mezi police.

Snažil jsem se právě zařadit jednu z knih do regálu, ale nešlo to. Nebyl jsem dostatečně vysoký na to, abych dosáhl na nejvyšší polici. Proč jsou ty police stejně tak vysoko? Vždyť tam nedosáhne snad nikdo!

„Chceš s tím pomoct?" ozvalo se za mnou pobaveně. Jakmile jsem uslyšel ten hlas, málem se mi podlomila kolena. Pomalu jsem se otočila doufal, že se šeredně mýlím. Za mnou bohužel stál člověk, kterého bych tu nikdy nečekal. Louis.

Bylo vidět, jak se baví. Jeho studánkové oči doslova zářily pobavením a na tváři měl úšklebek. Nejraději bych ho do toho dokonalého obličeje praštil.

„Já- ne, v pohodě. To zvládnu"na chvíli jsem zaváhal, ale co nejrychleji jsem mu odpověděl. Nechci, aby tu stál a takhle na mě koukal. Nejraději bych se ho zeptal, co tu pohledává, ale to jsem si nemohl dovolit.

„Víš, že se tu teď budeme hodně potkávat, že? Možná by bylo chytřejší, abychom spolu začali alespoň trochu vycházet. Úplně cítím tu nenávist a strach z tvé strany". Jeho úšklebek se ještě zvětšil a udělal krok ke mně, čímž narušil můj osobní prostor. Byl moc blízko. Stupidní alfa.

V ten moment jsem to ucítil. Tu vůni. Už jsem ji cítil mnohokrát, ale stále jsem doufal, že je to pach jiné alfy. Bohužel jsem se pletl. Samozřejmě, že to musí být on. V životě jsem nic lepšího necítil.

Nemohl jsem se ale nechat unést. Musím zůstat při smyslech. Nesmím se nechat ovládnout, to by jinak skončilo katastrofou.

Podle výrazu Louise jsem ale zjistil, že jsem se očividně i tak neovládnul. Pravděpodobně jsem se na pár minut ztratil ve svých myšlenkách a jeho vůni, jelikož jeho výraz byl ještě více pobavený.

„Proč bychom se měli vídat?" zeptal jsem se, když mi konečně došlo, co vlastně řekl. Proč bychom se měli začít vídat?

„Copak nevíš, že je tu nová neplacená výpomoc?" ušklíbl se a já jsem cítil, jak mi srdce spadlo až do žaludku. To ne. Tohle se nemůže stát. Jediné místo, kde jsem se cítil alespoň trochu dobře, a teď tu budu muset být s Louisem Tomlinsonem? To ani náhodou!