A Ball Of Reasons (Sterek) ✔

Epilog

Doporučuji pustit si tu písničku. Zahráli to neskutečně!

***

Stojí před zrcadlem a pohled upírá do svých kalně zelených očí. Jako by s dnešním dnem měla odejít nějaká část jeho duše. Dnes je totiž den D. Den, kdy Stiles Stilinski dojde odpočinku. Je jeho pohřeb.

Černý oblek zahaluje jeho unavené tělo, zatímco si snaží upevnit černou kravatu kolem krku. Ruce se mu třesou z veškerého přemýšlení, jímž se včerejší noc zaobíral. Proto má také tmavé kruhy pod očima.

Cítí se stejně jako před tím kolapsem. Zničený veškerým proudem času. Jako by zestárl v jednu chvíli o spoustu let.

Sice dnešní den prakticky nic nezmění. Stiles už je po smrti měsíc. Jenže dneškem, jako by všechno, co doposud prožil, mělo skončit.

"Občas mám pocit, jako bych se ztrácel sám v sobě," pronesl Stiles potichu, zatímco pozoroval noční oblohu. Derek by v tu chvíli nedokázal ani slovy popsat, jak moc mu v ten okamžik rozuměl.

Teplý vánek raného září ovanul jejich tváře, mezitím co sledovali ponuré hvězdy. Přes všechna ta světla na ulicích byly sotva vidět.

"Jednou jsem četl knížku," namítl Stiles a pohled upřel na zelenoočka, jež ho už hodnou chvíli pozoroval, "jmenovala se posmrtný život."

"To nezní moc optimisticky," reagoval na to mladý Hale, který se zahleděl do hnědých očí svého společníka. Viděl v nich bolest a taky věděl, čím vším je způsobena. Přesto tam neviděl onu podstatnou myšlenku, která zaplňovala hnědoočkovu mysl.

"To je pravda," zasmál se Stiles a pohled upřel před sebe, "ale je zajímavý číst myšlenky autora. Nebo spíš probádat jeho fantazírování o posmrtným životě."

"Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel," přiznal Derek s úsměvem. Kdyby jen tak věděl, proč se s ním o tom Stiles bavil.

"Já o tom přemýšlím pořád. O tom, jak svět vidí ostatní. O tom, co si myslí, že je před naším narozením a po naší smrti."

"Jsem spíš zastáncem faktů," upřel znovu pohled na hvězdnou oblohu, "ideologie není špatná, pokud jí není hodně."

Kdyby jen tak věděl, jak moc se rozcházel se Stilesovými myšlenkami.

"To ti neupírám," uchechtnul se ne moc vesele Stiles, "ale pověz mi - kde je lidská duše před tím, než se narodíme? A kam putuje, když zemřeme?"

Podíval se na Stilese, jako by snad spadl z višně. Jenže mladý Stilinski sledoval oblohu s myšlenkami na to, co se stane s jeho duší po tom, co zemře.

A Derek vůbec poprvé odhodil fakta do kouta a začal o té myšlence přemýšlet. Protože...něco na tom Stilesově tvrzení bylo..

Jejich auto míjí domy plné veselých lidí, stromy, které se občas prohýbají v závanu větru, či obyčejné chodce, kteří si vyšli na zimní procházku.

Všichni jsou unešení z toho, že včera začalo sněžit. Sice je teprve říjen, ale počasí jako by se zbláznilo.

Derek seděl za svým stolem, s odhrnutou záclonou, a sledoval padat onen bílý poprašek, který ihned zmizel. Doufal, že na zemi zůstane alespoň bílý povlak.

Nějakým zvláštním způsobem se mu jeho přání splnilo.

Zavře oči a vidí před sebou tu noc, kdy se se Stilesem poprvé (a vlastně i naposledy) pořádně bavil. Kdy ho Stiles políbil. A kdy spolu mluvili o spoustě věcech, díky kterým, ačkoliv si to neuvědomoval, začal přemýšlet odlišněji. Jeho život se už neskládal jen z faktů, z nichž do té doby čerpal.