Další den jsem do školy mířila s Miou ruku v ruce. Mluvili jsme o bezvýznamných věcech, ale ta včerejší… hádka pořád visela mezi námi ve vzduchu. Jako bychom si nic neujasnili. Ale oba dva jsme se narážkám na včerejšek a na Chisu pečlivě vyhýbali. Chisovi jsme se však vyhnout nemohli.
„Ahoj Sabi, Mio!“ vesele na nás zamával na chodbě a připojil se k nám. Zářivě se na nás usmál a nijak nedával najevo, že by si všimnul Miova nepříjemného pohledu. A já jsem šla mezi nimi. Usmála jsem se na Chisu a doufala jsem, že se Mia už uklidnil. Jinak další hodinu společně nepřežiju.
Ty dvě hodiny, které jsem měla společně s Miou a Chisou, byly střídavě na umření a střídavě jsem si je užívala. Chisa mě celou dobu rozesmával a Mia měl ironické poznámky ke všemu, co řekl. Chisa se po asi deseti poznámkách (ne-li dřív) naštval a začal mu to oplácet. Já jsem se mezi nimi tiše přikrčila na židli a prosila Boha, ať už to brzo skončí… Nebo ať je učitel napomene. Bohužel, ti byli dneska hluší a slepí. Pro jednou.
„Tak já jdu. Měj se, Mio,“ rozloučila jsem se s ním na konci hodiny, usmála se na něj povzbuzujícím úsměvem a něžně mu stiskla ruku. S povzdechem mě pustil a usmál se na mě. No, to ještě nevěděl, že další hodinu mám s Chisou, který ven zamířil se mnou. Dokud jsem nezmizela z učebny, cítila jsem na zádech jeho pohled. Oddechla jsem si, až když jsem seděla na místě a unaveně se položila na lavici.
„Problémy?“ ozval se Chisa vedle mě vážně a sledoval mě tím svým upřeným pohledem. Jen jsem přikývla a zavřela oči.
„Pokud je to kvůli mně, omlouvám se. Nechtěl jsem, aby ses trápila,“ po těchto slovech jsem vyletěla do sedu a překvapeně na Chisu zamrkala. Nevím, jak to poznal.
„Mia na tebe strašně žárlí. A já nevím, co s tím,“ přiznala jsem a promnula si čelo. Chisa se na mě tak zvláštně zadíval a povzdechl si.
„Ty s tím asi nic nenaděláš. Nevěří v tebe. Je to vůl,“ pokrčil rameny Chisa a já se na něj trochu zamračila. S tím posledním prohlášením jsem nesouhlasila, ale na tom ostatním asi bude něco pravdy. Znovu jsem si povzdechla.
„Asi. Nevím, co mám dělat,“ smutně jsem se na Chisu usmála. Zničehonic mě rukou objal kolem ramen a dal mi letmý polibek do vlasů.
„Nech to plavat. Kdyby ti ublížil, vždycky můžeš zajít za mnou,“ ujistil mě s úsměvem a poté se rozhodl odvést moje myšlenky jiným směrem. Což se mu povedlo. Celou hodinu jsem se díky jeho vtípkům a komentářů k učitelovi dobře bavila.
Ze třídy jsem vycházela s úsměvem na rtech a s Chisou v zádech, cosi mi vesele povídal do ucha. Ani jsem si nevšimla Mii, který se v tu chvíli vynořil vedle nás a majetnicky obtočil svou ruku okolo mého pasu a odtáhl mě od Chisy. Naštvaně se na něj díval, doslova ho propaloval pohledem. Chisa pro jednou moudře ustoupil, mávl mi na rozloučenou a zmizel v davu.
„Tohle bylo co?“ vyjel na mě v rámci možností tiše Mia a vedl mě na další hodinu. Ani jednou se na mě nepodíval, zíral rovně před sebe.
„Přátelství,“ odsekla jsem mu na to, nezdálo se mi, že bychom s Chisou nějak překročili jakoukoliv hranici mezi přátelstvím a milostným vztahem. Pokud nebudu počítat vyznání, minulost, atd… Ale dneska neměl podle mě Mia na co žárlit.
„To jsem viděl,“ zahučel naštvaně a koutkem oka jsem zachytila, že druhou ruku zaťal v pěst. V duchu jsem si povzdechla a nechala se dovést na další hodinu.
Zbytek dne probíhal podobně – Mia žárlil na každou blbost a byl neuvěřitelně protivný, Chisa byl v dobré náladě a snažil se mě povzbudit, což u Mii vzbudilo ještě větší žárlivost. Bylo to jako začarovaný kruh.
A nejenom zbytek dne. Tohle chování se táhlo po celý týden a já jsem ztrácela nervy a chuť do života. Už jsem Miu nechtěla ani vidět, natož s ním mluvit. Protože neustále narážel nesmyslně na Chisu, neustále se mě vyptával, jestli jsem se s ním dneska viděla, co mi říkal, jestli se mě nějak divně dotýkal… Ale už mi neříkal, že mě miluje, neptal se mě, jestli bych s ním nezašla do kina… Nic.
Konečně byl víkend a já se mohla vyspat. A mít klid od těch dvou. V sobotu jsem vylezla z postele až okolo oběda. Unaveně jsem sešla dolů, odhodlaná strávit celý den v pyžamu, zalezlá v posteli a vylézt jen v nejnutnějším případě. A jeden z nich byl můj hladový žaludek. Chvíli jsem tupě zírala do lednice a nakonec hmátla po těstovinovém salátu, který tam byl nachystaná pro mě. Z poloviny jsem ho snědla, druhou půlku si nechala na zítra a zase zamířila do postele. Mamka byla o víkendu na nějaké služební cestě, takže jsem byla sama doma.
Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, dala si do uší sluchátka a nastavila si automatické přehrávání. A pak už jsem jen ležela a snila s otevřenýma očima. Zpočátku jsem neslyšela zvonek, až v pauze jsem uslyšela naléhavé zvonění. Copak hoří?
Po dlouhé době zase jedna kratší kapitola.... Snad se líbí. :)
RK
