Odtrhla jsem se od Chisi a s lehkou hrůzou zjistila, že mi jeho objetí vůbec nevadilo… a že bych se nechala objímat klidně až do večera. A možná i něco jiného… S vykulenýma očima jsem na něj koukala.
„Já vím, nečekala jsi to. Promiň. Už půjdu,“ rozloučil se se mnou Chisa a zmizel ze střechy s jemným úsměvem na rtech. Sedla jsem si na zem a zírala tupě před sebe. On… mě… má pořád… rád. Několikrát jsem rychle zamrkala a zavrtěla hlavou. A… jedna moje část… asi taky. Ještě pořád. Nikdy jsem na něj úplně nezapomněla. Složila jsem si hlavu do dlaní. Co teď jen budu dělat?
Škola skončila a já jsem mířila chodbou k šatnám, napůl ve snách. Najednou jsem na svém rameni ucítila ruku. Otočila jsem se a spatřila za sebou stát Miu. Chytil mě za ruku, ne příliš jemně ji stiskl a kamsi mě začal vléct.
„Oj, Mio, kam mě vlečeš?“ zeptala jsem se překvapeně a spěchala za ním.
„Jen pojď se mnou,“ řekl tichým a chladným hlasem a dál mě někam vedl. Došli jsme až do jedné prázdné třídy. Teprve tam mě pustil a zůstal stát ke mně zády.
„Viděl jsem vás,“ řekl tak chladným a ublíženým hlasem, až jsem se lekla.
„Mio?“ zeptala jsem se nechápavě a starostlivě se dotkla jeho ramene. Prudce se na mě otočil, a tak setřásl mou ruku. Přinutil mě přitisknout se ke stěně a jednou rukou se o ni opřel kousek od mojí hlavy. Poprvé jsem uviděla jeho oči. Ve tváři měl ublížený a naštvaný výraz.
„Co…“ dostala jsem jen ze sebe a v tu chvíli mě umlčely jeho rty. Pevně mě k sobě přitáhl a tvrdě mě políbil. Vůbec nebyl něžný… bylo to úplně jiné, než všechny naše ostatní polibky. Divoký, nelítostný, bez špetky něhy. Dobyvačný. A trochu zoufalý. Jako by se ujišťoval, že jsem jeho.
Odtáhl se ode mě a stále mě tiskl ke stěně. Hleděl mi do očí a já jsem mu ten pohled nejistě oplácela.
„Miluješ ho?“ zeptal se mě a jednu ruku zatnul v pěst. Najednou mi došlo, o čem mluví. Já a Chisa. Dneska. Na střeše. Na sucho jsem polkla. Kdybych řekla ne, lhala bych. Kdybych řekla ano, tak asi také. Nevím, jestli jsem ho milovala, ale stále jsem k němu něco cítila.
„Já… nevím,“ řekla jsem zoufalým hlasem a schovala si obličej do dlaní. Cítila jsem Miu před sebou.
„Aha,“ ozval se jeho hlas a pak jsem najednou byla volná. Vzhlédla jsem a zadívala se na něj. Na tváři měl chladnou masku, ruce pevně zatínal v pěst.
„Až budeš vědět, řekni mi to,“ řekl ledovým hlasem, ale ani jednou se na mě nepodíval. Ne, tohle… nechci.
„Počkej, Mio…“ zavolala jsem na něj, ale v tu chvíli už vyšel ze třídy a zamířil pryč. Rozběhla jsem se za ním, dohnala ho a zezadu ho pevně objala. A tak jsem ho donutila zastavit.
„Počkej. Miluji tě. Nechoď pryč,“ šeptala jsem nesouvisle do jeho zad a pevně zavírala oči. Hrozilo, že se rozbrečím, pokud odejde.
Mia se otočil v mém sevření a jeho ruce se okolo mě něžně omotaly.
„Omlouvám se. Já vím, taky tě miluju. Nechci, aby se okolo tebe motal,“ šeptal mi do vlasů a já jsem měla tvář zabořenou v jeho hrudi. Něžně mě hladil po zádech a cosi mi mumlal do vlasů. Nevím, jak dlouho jsme tam mohli stát, ale nakonec mě pustil a společně jsme se v naprostém tichu vydali domů.
Další den jsem šla do školy celá nervózní a nesvá. Nevěděla jsem, jak mám čelit Chisovi. Nebo co mu mám dát za odpověď. Celý večer jsem přemýšlela o sobě, o jejich pocitech ke mně a mých pocitech k nim. Ale nedokázala jsem nic dát dohromady.
Tiše jsem došla na první hodinu, kterou jsem neměla ani s jedním z nich. Naštěstí, řekla bych. Učitele jsem absolutně nevnímala, jen jsem zírala nepřítomně na tabuli.
Nakonec první hodina skončila a já jsem zamířila na další. Jen co jsem dosedla na místo, vpadli do třídy Mia a Chisa. Oba dva ignorovali toho druhého. Chisa se ke mně ihned hnal s veselým úsměvem, Mia došel klidným krokem o chvilku později. Sledovala jsem je nervózním pohledem, jak se každý usadil vedle mě. Chisa začal do mě cosi vesele hučet a Mia mě jen tiše pozoroval. Nervózně jsem se celou hodinu ošívala, neschopná se soustředit na nic. Ačkoliv jsem nereagovala, Chisa na mě dál mluvil. Chtěla jsem zmizet, okamžitě. Nakonec zazvonilo na konec hodiny. Poprvé jsem s vděkem přivítala ten drnčivý zvuk. Já s Miou jsme se společně v hrobovém tichu rozešli na naši společnou hodinu. Ani jednou se na mě nepodíval, ani na mě nepromluvil. Nic. Jako bych tam nebyla.
