Everwing

Prolog

Víte jak se říká, že když se objeví nějaká šílená šance, máte se jí chytit a nepustit, protoże se už nemusí opakovat nikdy ve vašem životě?...
Byl temný chladný večer, pod mrakem, když na několika místech chlapeckém ústavu, ve kterém jsem žil celý svůj život, cosi naprosto nečekaně vybuchlo.

Během jenom několika sekund vypukl v celém objektu naprostý chaos. Plameny vyšlehly ze dveří prádelny jenom kousek od mojí skupiny a přirozeně začali všichni vyvádět a utíkat do bezpečí. Jediný, co protestoval, byl šestiletý Kilian.

"MÁM TAM MEDVÍDKA!" Plakal a naříkal, když ho Embika táhnul za skupinou. Bylo mi ho hrozně líto. Takže jsem se rozhodl.

„Já ti tam pro něho skočím, Kily."

Embika se zarazil a otočil se na mě v čiré hrůze.

„XUVIENE, JSI PITOMÝ?!"

Věděl jsem že je úplně na hraně, protože jinak by takové výrazy nepoužíval. Usmál jsem se.

„Žádné neslušné vyjadřování!"

....potom jsem se rozběhl k prádelně. Embi se mě pokusil zarazit, chytnout mě za oblečení, vlasy, cokoliv, ale nestihl to. A jak šlo vidět, vracet se k požáru moc nechtěl.

Do prádalny jsem vletěl druhýma dveřma a potom jsem se zarazil. Jediné, co hořelo,byla u zdi před prvními dveřmi obří hromada prostěradel. Kilianův barevný medvídek s velkýma třpytivýma očima seděl v bezpečí na druhé straně místnosti. Prostěradla sice smrděly, ale všechen nebezpečný kouř šel pryč zadní stranou prádelny, která tam vůbec nebyla...

S plyšákem v náručí jsem přišel blíž, abych to prozkoumal. Místo zdi byla na místě jen velká černá díra a za ní svoboda. Najednou jsem si něco uvědomil. Tohle by mohla být moje šance. Třeba odsud konečně vypadnu. Radostí a vzrušením se mi rozbušilo srdce. Moc času mi ale nezbývalo. Každou chvíli se tu objeví dozorci (nebo spíš dozorkyně, abych byl přesnější) a budou to tu prohledávat a nás, opozdilce, odvádět na nějaké bezpečné místo.

Podíval jsem se na sebe. Jediné, co mi zakrývalo tělo, byl velký červený župan. To nebylo moc ideální, když se vlastně snažím utéct. Pokoušel jsem se porozhlédnout po nějakém vhodnějším oblečení, ale najednou jsem uslyšel z dálky hlasy víl, jak na sebe pokřikují a dávají si navzájem rozkazy. „Dělejte, ať jich zdrhne co nejmíň!"
„Pošlete skupinu, ať propátrá i okolí ostrova, daleko utéct nemůžou!"
„Prohledejte všechny pokoje!"

Sakra, pomyslel jsem si. Notak, musí tu přece něco být, vždyť jsem v prádelně. Tohle nebylo dobré. Během několika dalších sekund jsem učinil další rozhodnutí. Musím vypadnout okamžitě. Na shánění nějakých propriet není čas. Třeba se mi poštěstí a budu mít aspoň trochu náskok.

Nehledě na to, že jsem bosky a v županu, jsem vyskočil dírou na vlhkou trávu. Na obloze svítil měsíc v úplňku a všude okolo se ozývaly strašidelné zvuky přírody. Foukal sklabý vítr, který si pohrával s listy v korunách stromů a ty přitom vydávaly šustivé zvuky. Na své kůži jsem najednou ucítil drobné kapky deště. Natáhl jsem ruku, abych jich pár zachytil. Bylo to poprvé v životě, co jsem zažil déšť na svém vlastním těle. Když pršelo, nikdy nás ven z ústavu víly nepouštěly.

Po chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jsem se zdržel moc dlouho, jsem ruku zase stáhl. Musím se soustředit jenom na útěk. Nesmí mě nic rozptylovat. Rozběhl jsem se, jak nejrychleji jsem dokázal. Zamířil jsem do malého lesíka, kde jsem měl větší šanci, že se dokážu skrýt. Stromy na mě házely strašidelné stíny a každou chvíli jsem se musel krčit, aby mě nějaká větev nepraštila do obličeje. Nohy mě pálily. Nebyl jsem zvyklý na pohyb po bosých chodidlech.

Najednou jsem doběhl na kraj ostrova. Prudce jsem zabrzdil, abych nespadl dolů. Stihl jsem to jen tak tak. Dolů spadlo jen pár rozdrolených kamínků a já jsem byl rád, že tam nemusím s nimi. To by byl pěkně dlouhý a ošklivý pád.

Já jsem ale pitomec! zanadával jsem vduchu. Na to, že ústav leží na ostrově, jsem vůbec nepomyslel. Celé zasrané vílí město je rozeseté po ostrovech! A ty zkurvené víly je mohou přelétávat! Ale já ne, protože jsem víl. Vílové mají moc slabou magii na to, aby mohli svá křídla povzbudit tak, že by je unesly. Jediné, co umíme, je trochu popolétávat. A i to nás stojí docela dost energie.

Proč je to tak moc nefér?

Možná bych v sebelitování ještě pokračoval, kdybych najednou neuslyšel kroky.

„Tady jsi!" vypískla malá blonďatá víla se zelenými křidélky vážky, která mě právě odhalila. „Teď se otočíš a půjdeš se mnou hezky tam, kam patříš, rozumíš? Není kam utéct."

Ale je.

Ani jsem nevěděl co dělám. Najednou jsem prostě skočil. Ještě jsem uslyšel, jak víla zmateně a zaskočeně vykřikla a pak už jsem jenom padal. Vítr mi hvízdal okolo uší a stále jsem se zrychloval. Pokoušel jsem se nějak plachtit, abych mohl bezpečně přistát, panikařil jsem.

Nakonec se mi povedlo můj pád celkem dobře kontrolovat, až jsem dopadl do hustého lesa uprostřed jakési divočiny, takže stromy mi taky dost pomohly k přežití. Ale celá tahle magická akce mě stála veškerou energii. Včetně té fyzické. Takže jsem byl po všech stránkách absolutně vyčerpaný a na dně. Momentálně mě nezajímalo, že se nacházím na území monster, která se mě možná budou pokoušet zabít. Jakmile mé tělo ucítilo, že mám pod sebou bezpečnou půdu, okamžitě jsem usnul.