Čtvrtek, pátek, sobota, neděle, den byl jedno, stejně jako čas, který ubíhal v jeho očích. Bylo jedno jestli byl nebo nebyl čas. Bylo jedno, jestli byl nebo nebyl doma. Hádka si ho vždy našla. Hádka nebyla ovšem klasická, byla to hádka s rodiči. Kdykoliv něco udělal nebo neudělal, dostal vynadáno, skoro až výprask bičem. Byl to den jako každý jiný, obloha byla modrá,slunce hřálo a mraky na obloze připomínali zvířátka. Přišel domů. Rodiče ho již čekali v kuchyni s kávou před sebou. Přišel k nim. "Jsem doma." řekl tichým hlasem. Jeho tělo bylo slabé ze školy, div se nezhroutil k zemi. "Ale ale ale, kdopak nám to přišel?" zeptal se otec. "Co tady děláš tak pozdě?!" řekla matka. "Vždyť víte, že dnes máme hodně hodin." odpověděl a zíral na ně jak zbité štěně. "To není výmluva!" odsekl otec. "Máš tu být dřív!" zařvala matka "Autobusy mi nejezdí." zamumlal. "Máš chodit pěšky!" povýšenecky odvětila matka. Otec se na něj chvíli díval. "Dej mi mobil, zabavuju ti ho!" "Vždyť už jste mi zabavili ten dotykový a dali mi tento tlačítkový." odpověděl chlapec, div ho bylo slyšet. Otec se podíval výhružně. Podal mu telefon. Matka ukázala na náramek. "Dej mi ho!" "Tohle? To mi dnes dala kamarádka, protože se stěhuje, je to moje jediná vzpomínka." "Neodmlouvej a dej mi ho!" Neochotně si sundal náramek a podal ho matce. "Jdeš spát bez večeře, je ti to jasný?!" "Vždyť mi nedáváte už třetí den ani večeře, ani snídaně." Oba rodiče se podívali výhružně. "Dobře, chápu, žádná večeře." Zašel do svého pokoje. Bylo pozdě večer. Zhasl světlo
-------------Druhý den ráno----------
Rodiče vykopli dveře. Seděl opřený o stěnu, úplně bílý. Seděl tam, v jedné ruce žiletku a na druhé měl proříznutou žílu. Na stěně, vpravo od něj bylo krví napsáno "NE!"
