Stín

Kapitola 1

    Vždycky jsem byla na lidi hodná a snažila jsem se jim pomáhat, co to šlo. Už od mala jsem se chtěla stát sociální pracovnicí. Když jsem potkala někoho nového, tak jsem se s ním hned chtěla seznámit. A vždycky jsem byla hrozně ráda, když jsem někomu pomohla vyřešit jeho problém. Práce pro druhé mě ohromně naplňovala a nikdy bych si nemyslela, že budu schopná někomu ublížit.
    Ve škole mě nikdo pořádně nechápal, jak dokážu být tak veselá a optimistická, jako kdybych neměla žádné problémy. Je fakt, že jsem taky žádné neměla. Teda až do deváté třídy. Tehdy jsem začala pociťovat jakousi negativitu, takovou temnou stránku ve mně, ani jsem nevěděla, že ji mám. Nemohla jsem ji mít.
    „Hej, Eli, zas koukáš po Petrovi?" ozvala se Nikol, má nej kámoška, „Jsi furt tak nějak zasněná poslední dobou."
    „Já jsem tam jen něco zahlídla, přísahám!"
    „Jo, jo, to říkáš furt, ale já vím, že se ti líbí. Měla bys mu to říct."
    „Jak to víš, co?"
    Nikol se jen pousmála: „To je tajemství, víš."
    Tak jo, je fakt, že se mi Petr neuvěřitelně líbil. Vždyť to byl nejhezčí kluk na škole, no vlastně to byl nejhezčí kluk, kterého jsem znala. Ale byla pravda, že jsem výjimečně nekoukala po něm. Zahlédla jsem totiž koutkem oka takovou temnou postavu, ale když jsem se ji pokoušela najít, tak tam nebyla. Zvláštní. Nejspíš to nic nebylo, říkala jsem si po zbytek dne. I tak jsem ho ještě asi dvakrát, nebo třikrát zpozorovala. Začalo mi to nahánět husí kůži. Nevěřila jsem na duchy ani na nic podobného. Jenže když jsem se podívala na místo, kde měl ten stín být, vždy jsem cítila jakousi negativní energii.
    Ještě ten den jsem si zašla na oční, abych zjistila, jestli nemám něco s očima.
    „Nemáš nějaké špatné sny poslední dobou?" zeptala se mě doktorka.
    „Ne, nezdávají se mi špatné sny."
    „Neboj, určitě to nic nebude."
    Raději jsem jí neříkala o té temné síle, co jsem cítila, ještě by mě měla za blázna.
    Šla jsem domů, pokoušela jsem se na to zapomenout. Nějak to nešlo. Chtěla jsem to zaspat, tak jsem šla spát mnohem dřív než obvykle. Pomalu jsem usínala, pořád tu ale byl ten pocit, že mě někdo pozoruje. Tu noc se mi zdála první noční můra v životě.
    Chodila jsem po škole. Všude byla zhaslá světla, až na pár, která stále poblikávala. Za okny nebylo nic vidět kromě tmy a obřího útesu kolem   budovy. Po stěnách stékala krev, na podlaze se válely čerstvě okousané kosti a vytržené orgány. Zlo. Cítila jsem ho všude. Klepala jsem strachy a začala brečet. V tom jsem zaslechla jakési kvílení. Vypadly dveře kabinetu naproti mně. To snad ne. Z místnosti se vyplazila Nikol. Asi v půlce břicha byla přeseknutá a chybělo jí pravá ruka, stejně jako levé oko. Na některých místech se z ní odlupovala kůže. Na zemi za ní byla krvavá stopa toho, jak se plazila. Byl to strašný pohled. Chtěla jsem utíkat. Nešlo to. Strachy jsem se nemohla hnout. Přiblížila se úplně ke mně. Otevřela pusu a zakousla se mi do nohy.
    Probrala jsem se v slzách a zuřivě se tulila k peřině.