Stín

Kapitola 5

    Vzbudím se a podívám se na čas. Za pět čtyři! Před hodinou jsem měla být ve školce pro bráchu. Rychle jsem se zvedla z postele a vyrazila z domu.
Školku, ve které byl můj mladší bráška, byla naštěstí na naší ulici. Ale i tak to byla trochu dálka, aby se to stihlo za pět minut.
    Když jsem doslova vtrhla do dveří, ucítila jsem, jak mě něco škrtí v pase. Byl to můj bráška se slzami v očích.
    „Už jste tu měla být," ozval se nevrlý hlas učitelky.
    „Já, já se moc omlouvám. Já zaspala.“
    „Vaše výmluvy mě moc nezajímají, slečno, školka je jen do čtyř.“
    „Opravdu mě to moc mrzí, už se to opakovat nebude...“
    „No, to doufám!" pronesla učitelka pohrdavě.
    „Jistěže! Nashle," odvětila jsem.
    Když jsme odcházeli, zeptal se mě bráška, ještě se slzami v očích: „Kde jsi byla tak dlouho?"
    „Měla jsem perný den a byla jsem moc unavená...“
    „Aha," odvětil bráška. Zbytek cesty mezi námi panovalo hrobové ticho.
    Jakmile jsme přišli domů, připravila jsem bratrovi svačinu. Do svých oblíbených medových toustů se šunkou se zakousl s radostí. Já si šla připravit vanu na koupel. Potřebovala jsem si pročistit hlavu, byl to opravdu namáhavý a děsivý týden. Začínala jsem uvažovat, že v té vaně nadobro zůstanu.
    Už jsem měla všechno připravené a chtěla si do ní vlézt. Naposledy jsem chtěla vidět brášku, vykoukla jsem ze dveří do koupelny. Přímo přede mnou seděl za stolem a přežvykoval toust.    Začala jsem se vracet k vaně.
‚Neuděláš to, na co myslíš!'
Ozval se ten samý hučivý hlas jako před tím, než jsem zabila Nikču. Pohlédla jsem zpět na bratra. Za ním se tyčil poloprůhledný temný sloup.
    „Už mě nech být, nech mě žít!" zařval jsem na něj. V tom se na mě podíval sourozenec se smutnýma očima.
    „Ne, to nebylo na tebe, opravdu.“  Rychle jsem k němu přiskočila a obejmula ho. „Začala jsem mu stírat slzy z tváře: „Mám tě moc ráda bráško."
    „Opravdu?" pronesl ještě roztřeseným hlasem, „Na koho jsi to teda řvala?"
    „No,no, je tu taková věc...“
    „Jaká?“
    „J-j-já v poslední době zabila pár -" přerušila mě silná bolest hlavy a omdlela jsem.
    Probrala jsem se v koupelně opřená o vanu. Když jsem se rozkoukala, spatřila jsem ve vodě brášku. Jeho obličej byl zkroucen bolestivým šklebem. Zařvala jsem. ‚Musela jsem to být já,' blesklo mi hlavou. Vůbec jsem si na nic nevzpomínala. V tom jsem spatřila kus elektrického kabelu táhnoucího se z vody do zásuvky. Bylo mi jasné, co se stalo. Vzpomněla jsem si na nůž zabodlý v mé posteli.
    Zvedla jsem se, jak jen nejrychleji to šlo. V tom jsem spatřila kuchyňský stůl celý od krve. Táhla se od něj rudá stopa až k vaně. Na zemi se povaloval něčí jazyk.
    V slzách jsem padla na kolena.
    „To já přeci né!" zakřičela jsem.
    V kleče jsem setrvala několik vteřin.
Náhle jsem si dala facku. Mé podvědomí chtělo, abych se vzchopila.  Vystartovala jsem z kleče a běžela přímo do pokoje.
    Vlétla jsem do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Blížila jsem se k posteli. V tom se ozvalo: „Eli, otevři mi prosím, sestřičko!"
    To nebylo možné. Byl mrtvý.
    „Prosím, sestřičko, mám strach!“
    Málem jsem se sama se sebou pohádala, jestli mu mám, nebo nemám otevřít.
    „Ne, jdi do svého pokoje!“
    V tom se začalo ozývat zuřivé bušení do dveří. Dveře se náhle rozlétly. Na koberec se svalil můj, vodou nasáklý, bratr. Vytvořil pod sebou louži vody, která se rychle začala vsakovat do koberce. Vytřeštila jsem oči. To přeci není možné!" vylétlo ze mě. Nasucho jsem polkla.  Od bratra se začala rozlévat podivná černá tekutina. Kaluž se začala pomalu pohybovat ke mně. Ucouvla jsem. Rosolovitá kapalina se zastavila. Zlehka se začala formovat do mně už známých tvarů. Už zas.
    Stál asi půl metru ode mě. Cítila jsem, jak na mě zhluboka dýchá, i přesto, že jsem neviděla žádný nos ani nosní dírky. Vlastně žádné otvory.  Chvíli jsem na něj koukala. Měla jsem dojem, že i on mě pozoruje, ale vůbec netuším. V tom se náhle, na útvaru podobném hlavě, oběvyly dvě rudé mračící se oči. Neměly žádné zornice ani bělmo.
    „Už nebudu zabíjet!" zařvala jsem.
    „Jsi moje, jsi můj hostitel, moje tělo," ozval se tupý démonický hlas. Přicházel snad odevšad.
    Byla jsem vyděšená, překvapená a udivená naráz. Bylo to poprvé, co mluvil nahlas.
    „Kdo jsi? A co po mně chceš?"
    „Jsem věčný! Jsem tu déle než kdokoli jiný! A jsem velice hladový! Chci abys pro mě zabíjela, ale to už víš. Abych přežil, potřebuji duše!. Lidské duše! Nevinné duše! Sám je ovšem nezískám, potřebuji prostředníka.“ Jeho hlas otřásal domem.
    „Proč si teda nenajdeš trvalé tělo?“
    „Nemohu, zemřel bych. Mohu tělo navštívit jen na chvíli!“
Překvapeně jsem na něj koukala.
    „Vzal jsi mi všechno! Už nebudu zabíjet!"
    „Dobrá, pak zemři!" při těch slovech se rozplynul. Náhle má levá ruka popadla kuchyňský nůž zabodnutý v mé posteli. Zabodla ho nad pas a táhla vzhůru. Když se nůž zarazil o hrudní kost, škubla jsem prudce doleva. Padla jsem na zem. Na podlahu začala vytékat krev. Zhluboka jsem dýchala.  V tom jsem ho zahlédla. Před chvílí tam nebyl. Ale teď se tyčil nade mnou.    Byl však jiný. Z jeho těla vyrůstala dlouhá chapadla, která mě začala obmotávat. Nevím to jistě, ale myslím, že tohle viděli i ostatní, když umírali.
Náhle mě obklopila temnota a nářek mučených duší. V tu chvíli jsem věděla, že s mamkou se už nepotkám. Mrzelo mě to. Náhle nářek ustal. A já, nevím proč, jsem se začala cítit dobře. I když jsem nechtěla. Něco mě k tomu nutilo. Náhle jsem byla ráda, že mohu navždy trávit čas se svými přáteli.