Stín

Kapitola 2

    Začátek dne vypadal dost podobně jako všechny ostatní, teda krom včerejška. Byl klidný a pohodový, i tak jsem měla špatný pocit, že se stane něco zlého. Bylo to cítit ve vzduchu, když jsem šla s Nikol do školy.
    „Hej, v poho? Jsi dnes nějaká zaražená“, zeptala se mě Nikol.
    „Co ti je do toho! Starej se o svý!“
    Zastavila se a zůstala na mě koukat s otevřenou pusou a vykulenýma očima.
    „J-j-já s-se t-ti o-omlouvám N-Nik, v-vůbec n-nevím c-co to se mnou je.“
    „V-v-vpořádku, já jen že tě takovou neznám.“
    „Cítíš to taky?“
    „Co?“
    „Také to divné, ani nevím jak to nazvat. Prostě takou tu negativitu.“
    Opět na mě koukala s otevřenou pusou: „Negativitu? To vážně? Dyť ty ani nevíš co to je.“
    „To bude tím včerejškem...."
    „Co se stalo včera?“
    „No začala jsem mít jakési vydiny a pak ten sen...“
    „Noční můry mívá občas každý.“
    „No jo.“
    Ano, už jsem pár nočních můr měla, jenže tohle bylo tak živé. Tehdá jsem ho opět zahlédla. Schovával se za stromem, ale byly znatelně rozpoznatelné jeho rysy, i přesto že jsem ho pozorovala jen koutkem oka.
    Jednalo se o poloprůhledný válcovitý předmět mírně připomínající humanoidní postavu.
    Samozřejmě, že jsem celý sen Nikol převyprávěla. Byla opět trochu v šoku, ale asi po půl minutě stočila řeč na Petra. To už jsme však byli kousek od školy.
    Přišly jsme asi pět minut před zvoněním. Rychle prolétly šatnami a šly si sednout do třídy. Seděly jsme skoro až vzadu u okna, ale i přesto jsem měla skvělý výhled na Petra v prostřední řadě. Seděl u tabule.
    Normálně jsem z něj nemohla spustit očit, dnes to však bylo jinak.
    Jezdila jsem pohledem po místnosti hledajíc ten záhadný tmavý záblesk.
    Uběhly první dvě hodiny školy. Na konci velké přestávky, asi minutu před zvoněním, jsem se rozeběhla na záchod. Na chodbě už nikdo nebyl. Vcházela jsem do dveří, vtom mě zastavil Petr.
    „Potřeboval bych s tebou něco probrat.“
    „S-se mnou?“
    „Ano.“
    „No ale už začala hodina...“
    „Já vím, je to hodně důležitý pro mě, ikdyž z toho mám trochu strach..“
    „Neměj.“
    „Víš, už nějakou dobu se mi hrozně líbíš a chtěl bych se tě....“
    Věděla jsem co chce. A než to dořekl už jsem ho objímala a nechtěla jsem ho pustit. Též mě obejmul. Prvně mi dal pusu na krk, pak na ucho a nakonec na tvář. Začala jsem se červenat. V tom mě začal hladit po vlasech. Nevydržela jsem. Mírně jsem ho odstrčila, zhluboka se mu podívala do očí, dala mu ruce za krk a pusu na pusu. On k tomu přidal jazyk, nebránila jsem se a taky jsem se přidala. Byla z toho asi pětiminutová líbačka.
    Ani nevím jak, ale nějak jsme se dostaly na holčičí záchody. Na chvíli jsem otevřela oči. Za ním stála temná poloprůhledná postava. Odstrčila jsem Petra.
    „Co je? Nelíbilo se ti to?“
    „No, no, prostě mi to začalo připadat nepříjemné.“
    „Proč? Sama si se na mě vrhla.“
    „To jo, ale to jsem tě ještě milovala.“
    „Ale no tak, vím dobře že se ti líbím, a ty mě...“
    „Opravdu si to myslíš?“
    Dala jsem mu facku. Druhou chytl o zeď. Z hlavy mu pomalu začala téct krev.
    „E-Eli...p-proč...s-si...t-to...u-udělala...??“
    „Ublížil jsi mi....“
    Nečekala jsem na odpověď. Vzala jsem ho za límec a prohodila ho dveřmi do vedlejší místnosti. Přistál na zdi takovou silou že tam zůstal menší kráter a pár rozbitých kachliček. Odvlekla jsem ho do jedné kabinky. Chytla ho za pas. Už mlel z posledního. Pomalu jsem mu strkala hlavu do mísy. Začal házet rukama a nohama kolem sebe. Tlačila jsem ho hlouběji a hlouběji. Přestával se pomalu hýbat. Křup. Končetiny mu padly k zemi. Vztek mě začal opouštět.
    Spatřila jsem člověka, kterého jsem milovala celým svým srdcem, jak visí ze záchodové mísy a hlavou, nejspíš, zaraženou někde v odtokovém koleni.
    Sjela jsem po stěně kabinky. Věděla jsem že je mrtvý a že já ho zabila. Ne to jsem já přece být nemohla, nic takového bych v životě neudělala. Seděla jsem na zemi, brečela jsem a v nitru se hádala sama se sebou.
    Ze školy jsem odešla asi hodinu a čtvrt po skončení výuky. Seděla bych tam ještě, ale všichni by mě sháněli. Krom toho mě něco stále vyhánělo.