Cukr, cukr a bič

PROLOG

 - ŘÍJEN 2018 -

Tenhle příběh jsem nenapsala já. Napsal ho život. To je jedna z okolností, kterou právní úprava o autorství díla naštěstí přehlíží - honorář dál poskytuje pouze plagiátorovi. Ovšem každý spisovatel, co uzná za vhodné spoluautorství života, tak pravděpodobně nečiní ani dobrovolně, ani nezištně. Někdo se modlí za peníze, někdo za to, aby v komoře zbraně, která je mu přidržována u spánku, nebyly žádné náboje. Já si svůj revolver držela sama, takže jsem věděla moc dobře, že jeden tam ještě zbýval. A paradoxně: kdybych nestrefila správnou hlavu, zemřel by nevinný člověk...

Kolem byla voda. Všude. Mrazák zůstal dokořán a po pár hodinách ze šuplíků začal stékat ledový vývar z mraženého hrášku a hovězího masa. Sledovala jsem pobaveně zoufalé pokusy rozmrzlých potravin dobýt se skrz škvíru v plastu na svobodu a učinit spravedlnosti za dost tupým dopadem na mé čelo. Jak jinak než pobaveně jsem si měla přijít? Plivala jsem krev a mé rudé sliny dopadali do kaluže rajského protlaku, střepů a laciného přeslazeného kečupu s nulovým obsahem zeleniny. Nebýt drobných ostrůvků ostrého skla, snad by se mi býval podařil úprk do předsíně snadno, ale má chodidla po třech horizontálních průřezech odmítla nadále spolupracovat, dokud se jim nedostane ošetření. 

Ležela jsem na podlaze a zírala do očí svému strážnému andělovi, který nade mnou posledních několik let přivíral oči a pohrdavě odvracel hlavu. Teď, když jsem po pěti letech spatřila jeho tvář pohledem plným slz, jako bych viděla někoho jiného. Russell ležel naproti mě. Dýchal slabě, ale oči mu těkaly zběsile po místnosti, jako by posledních pár nádechů mělo být vyplýtváno na nalezení mého obličeje. Když se dvě černé zorničky konečně zabodly do mého čela, vztek už v krvi pulzoval jen slabounce vystřídán tupým smířením.

V matném odrazu Russellových očí jsem zahlédla svou vlastní tvář. Až sem to došlo, pomyslela jsem si. To byla jediná myšlenka, která se v mé třeštící hlavě dovedla ještě uchytit, zbytek vjemů procházel, nebo spíš prolétal ve zběsilém tempu sem a tam. Přepnula jsem na přežití. Útěk nevyšel, zbýval ještě boj, než přijde na řadu sladká osvobozující smrt. Aniž bych nad tím přemýšlela, můj ukazováček se přesunul na spoušť. 

Ohlédla jsem se po svém odrazu, jako bych snad právě od téhle ubohé busty žádala svolení k výstřelu. Jak jen jsem se změnila! Má dětsky růžová pleť mizela pod nezdravě nažloutlým nádechem, vystouplé lícní kosti mizely pod žmolky tukové tkáně a zas ustupovaly před černo-fialovými kruhy pod očima. Personifikovaná smrt. Nenáviděné dítě fortuny. A troska. Jen oči zůstaly stejné, jakkoli je zastiňovala oteklá víčka, dvě azurové duhovky nadále zářily azurem a nabízely svou hloubku každému, kdo byl ochoten do nich proniknout. 

Russellovi rty se v potoku mých kanoucích slz pohnuly. Mluvil tiše, zato s ledovým chladem. Namířila jsem hlaveň na jeho hlavu. Stačilo stisknout a...

"Celie" 

"Mlč!"

"Ještě včera večer jsi chtěla vědět, co znamená tvoje jméno" Nikdy v životě mě tak obyčejné konstatování nenaplnilo hrůzou jako právě teď. V žilách mi tepala hrůza.  

"Mlč, prosím tě!" suché rty se mi lepily k sobě.

"Teď, když mě opouštíš, udělám všechno pro to, abys naplnila svůj osud spolu se mnou"

"Mé jméno znamená nebeská!"

Zasmál se. "Mýlíš se" Prst na spoušti se mi třásl. 

"Nechci znát pravdu!"

"Pravda se neptá"

"MLČ!!!!" 

Ticho prolomil výstřel. 

.