S láskou, Thessi. [Mezikolejní vztahy] ✓

Kapitola první a poslední 1/2

Věnováno newky1 💜.

Vdechla jsi život mezikolejním vztahům skrz Cassiopeiu, jež vznikla díky tobě, a co víc, díky ní se nám zrodilo Thessi, které je - myslím - ikonickým shipem celého mezikolejního projektu. Touto povídkou ti chci svým způsobem vynahradit to, jak Thessi skončilo v reálu, ač já osobně jsem za to ráda.

Nicméně, tohle je PRO TEBE. Tvůj vlastní konec Mezikolejních vztahů. Snad se ti bude líbit.

S láskou, S.

***

Listopad roku dva tisíce byl nepřirozeně chladný. Stromy své listy ztratily už dávno, takže na zem víceméně nemělo co padat (kromě lidských bytostí, které vycházejí ze svých domů brzy ráno a setkávají se s námrazou), proto pojmenovat jedenáctý měsíc v roce listopadem byla mudlovina - to spíš hoďsenazem. Nebo listopad - nazemspad. Jako vážně, sníh není, jen odporný holomráz, který se vám zažírá až do morku kostí a po ránu led. Co to je sakra za období?

Nicméně, tohle se momentálně honilo hlavou fialovovlasé dívce, jež seděla v křesle u velkého okna, průzračně modrýma očima pozorovala, jak se holé stromy kymácí silným větrem ze strany na stranu a jak holé větve mlátí o sebe. V rukou svírala šálek horké kávy, zatímco mlčky naslouchala pravidelnému praskání ohně v krbu.

Podzim. Tolik to roční období nesnášela. Připadal jí smutný a melanchonický. Měla dojem, že tak, jak na jaře všechno začíná, na podzim všechno končí. Vždyť co přijde po podzimu? Tuhá zima, na zemi bílý sajrajt, víc drždopádů... Nic lákavého, aby byla upřímná. Sice se o ní říká, že je chladná, což teda nepopírá, neb momentálně má třeba studené ruce a patrně by si měla skočit pro deku, ale co se týče ročních období, dává přednost teplejším měsícům a jaro s létem vyhrávají na plné čáře.

Slabě sebou škubla, když dřevo v krbu hlasitě zapraskalo a ohrnula nos. Od kdy se zrovna ona lekne plamenů? Usrkla kávy a položila šálek na malý stolek vedle křesla, načež vstala a přešla k velké pohovce krémové barvy, odkud si vzala deku a vyrazila zpátky ke křeslu.

Milovala tenhle dům. Sice jí trvalo poměrně dlouho, než si ho zařídila přesně podle svých představ, ale konečně měla pocit, že lepší to už být nemůže. Všechno dokonale ladilo a ona zase měla místo, které mohla nazvat domovem.

Stone Manor byl totiž srovnán se zemí tak, jak jí Cepheus říkal, když ji navštívil v červnu minulého roku v Bradavicích. Proto se nějakou dobu mohla pyšnit titulem bezsídlovec, ačkoliv střechu nad hlavou měla. Demolice svého rodného sídla se však nakonec nezúčastnila. Nechtěla. Přehodnotila to a nakonec vyslala Cepheuse samotného, což asi nebylo vůči němu zrovna dvakrát hezké, ale... Tak jako tak, sám tam nebyl, protože si tehdy s sebou vzal doprovod.

Ještě za chůze si deku přehodila přes ramena a zabalila se do ní. Oheň v krbu sice hoří, ale že by tady bylo teplo se říct nedalo. Patrně za to mohlo to, že oheň rozdělala teprve před půl hodinou, že ano. Příště ho půjde rozdělat už včera, aby tady pak nemusela chodit jak housenka. Motýlí, samozřejmě.

Každopádně, zakuklená v dece se došourala zpátky ke křeslu a chtěla se posadit, jenže si nějakou nešťastnou náhodou přišlápla cíp deky, načež se s hlasitým zaklením rozflákala o podlahu. Nezapomněla u toho narazit do komody z tmavého dřeva, která stála za křeslem, a pochopitelně něco rozbít. Klasicky.

„Do prdele!“ zaklela a zamračeně se zvedala ze země. Deku nechala ležet tam, kde dopadla, protože její pozornost upoutalo něco jiného, co se válelo na podlaze. „Ale ne,“ zabrblala a nakrabatila čelo, načež se sklonila pro fotku, kterou svou nešikovností shodila a která se rozbila.