Právě mě vedou ze soudní síně do mé cely. Zítra už tady nebudu. Zítra nastane můj nový život. Zítra opustím známé z věznice pro šílené vězně v Irsku. Zítra...
Dovedly mě k cele a nasoukaly dovnitř se slovy:,,Zítra ti zástupce velitele předá věci, potřebné k tomu, abys neskončila do týdne na ulici." řekl tmavovlasý strážník jménem Will. Je to celkem kliďas. Ale jakmile jde do akce tak je z něj nemilosrdný polda s nabitou zbraní.
Přikývla jsem a zalezla do cely která vždy byla tmavá.,,Takže...?" seskočila na zem z horní poste má spolubydlící Jena.
,,Pustili mě... Ale já nechci. Nechci tu tebe a ostatní nechat." sklopila jsem hlavu, ale nebrečela. Nevím co jsou city. Snad jen kamarádský cit. Ten mám rozrostlý dost. Mám tu sppustu přátel a opustit je nechci.
,,Sakra... Škoda že nemůžu s tebou..." zkřížila si ruce na prsou.
,,No jo... Ale kdybys nezabila před šesti lety svou rodinu, a pak i ty dvě co s námi bydleli, tak bys nedostala doživotí..." zašklebila jsem se a vyhoupla se na mou horní postel.
,,Srali mě... Za to nemůžu..." posadila se do tureckého sedu na ledovou zem.
Jane byla o dva roky starší a trpila prychickou poruchou. Jakmile se jí někdo nezdál, třeba jen když dozyčná osba chrblala, tak ji nebo jeho jefnoduše zabila.
Zatím se divím, že nezabila. No... měla zrzavé vlasy a zelené oči. No oči... Spíš už jen oko.
Po vraždě svých rodičů a dvou sourozenců, se chtěla zabít. A to tím, že se probodne nožem na veřejnosti.
No.. Ale nevyšlo jí to, jelikož ji zachránil mladík. No, zachránil.. Spíš ji chtěl nůż vyhodit z ruky nůž. Ale Jane ho držela pevně, a při pohybu nahoru od kluka, co se jí snažil nůž vyhorit z ruky, se jí ten nůž dodtal do výšky jejího levého oka. Na a ona než stačila nějak zareagovat tak nůž měla v oku.
Doktorům se nepodařilo jí ho zachránit a tak má přes něj pásku.,,Já vím... A jsem ráda že nám sem už nikoho jimého nedali... A ty blbky si to zasloužili."
Seskočila jsem z postele a zamířila k železným dveřím.,,Co to děláš?" znejistila.
,,Jdu se rozloučit. To snad ještě můžu, ne?" podívala jsem se na ni, a pak začala bušitna dveře. ,,Stráže?!" zavolala jsem, aby mě slyšely.
Náhle se otevřelo takové to kukátko do cely, a v něm se oběvili oči jednoho ze strážců.
,,Chci se rozloučit s osobou v cele IX-37..." požádala jsem.,,Hm... Dobrá..." řekl, a už jsem slyšela chrastit klíč v zámku. ,,Ale pro jistotu ti dám želízka, abys sis něco nezkusila..." řekl hnědovlasý strážce který byl kapku při těle. Navíc tohoto jsem ani neznala. Naši celu hlídal vždy Will nebo Case. Case tu byl hlavně na noční směny.
Nic jsem mu na to neřekla a nastavila ruce za záda a otočila se.
Nasadil mi tedy želízka a šel se mnou k cele IX-37. Ta byla ve čtvrtém patře. Já s Jane měla celu ve třetím s značkou: IX-22.Vyšly jsme strmé schody. Strmé jsou proto, aby se vězňům špatně utíkalo a četníci měli větší šanci je chytit.
Prošly jsme kolem dalších cel až k té, ke které jsem měla namířeno.Strážník mi odemkl pouta a následně i celu. Beze slova mě nechal vejít.
,,Jackobe..." vyslovila jsem jméno za kým jdu. Seděl shrbený v koutě a něco jako obvykle čmáral na bílé stěny černým uhlím.,,Jacko... Máš tu holku..." ozval se Brad.
,,Drž hubu Brade... A jeho holka nejsem..."
,,Clay?" podíval se na mě. ,,Co potřebuješ? Tebe pustili z tvojí místnosti pro psycho?" tak říkal Jackob cele.
ČTEŠ
Last Life
HorrorNarodila jsem se v cele a tam jsem měla v plánu taky zůstat... Nikdy jsem nevyšla na slunce. Ve věznici mě učili jazyky, matematiku a podobně... Neposlali mě z věznice pryč do nějaké školy... Moji rodiče byly šílenci a vrahové... Tak se prý báli že...