Last Life

Kapitola Druhá

Dean mě dovedl k autu podobnému ktetým jsem jela na letiště v Irsku.

Když jsme nastoupili, auto se rozjelo a vezlo nás městem, které prý nikdy nespí. To nechápu... Jak něco neživého může nespát? Jak věci ve městě -budovy, domy atd...- mohou žít, když je to v neživé kategorii?

Přijely jsme k jednomu z domů, který mi připomýnal můj starý domov.
Pobledlé až do mraků vysoké stěny s placatou střechou a mléčně skleněnými dveři.

,,Tady budeš bydlet. Byt máš vetřetím patře s číslem 27." oznámil mi Dean, a podal mi klíče. ,,Nemáš tam skoro žádné sousedy. Takže tam budeš mít celkem klid. V bytě je vše zařízené a účty za plyn, elektřinu a podobně, je placené z našeho pracovního účtu. V ložnici najdeš přihlášky na různé školy. Je už jen na tobě, jakou školu si vybereš Jo, a tady máš na mě telefon, kdyby se něco přihodilo." mrkl na mě, a vystoupil z auta.
Černé auto obešel a otevřel mi dveře. Nic jsem neříkala, a poslušně vystoupila z auta.
Pohled mi spočinul na skoro nejvyšším okně budovy.

Dean mi pomohl s kufrem po schodech nahoru.
Když jsme vystoupali až do třetího patra, a našli jsme byt s číslem 27, Dean mi naznačil rukou, ať odemknu.

Odemykání dveří màm naštěstí okoukané od stráží. Takže to snad složité nebude, ne?

Zajela jsem klíčkem do zámku, tak aby zubovitá strana byla směrem dolů.
Otočila jsem na levou stranu. Nebo aspoň chtěla. Klíček se pohnul jen o kousek a v klíčové dírce mu cosi zavazelo, aby se mohl otočit.
Zkusila jsem to na pravou stranu. A hle, povedlo se.
Uchopila jsem kulatou kliku a zatáhla směrem k sobě.
Dveře se otevřeli, ale zůstala jsem na místě stát jako kůl v zemi.
Moc se mi do toho všeho nového nechce.
Už teď mi chybí starý domov a přátelé, s kterými jsem vyrůstala.

Zhluboka jsem se nadechla, a pomalu vstoupila do bílého bytu. Heh... Připoměl mi moji celu v Irsku. Které byly díky Jene zakrvácené. Bylo to tak krásné a originální. Zvlášť když jejich krví začala kreslit zamilované obrázky.
Proč jsem se o to před tím, než jsem odjela, nezajímala? Proč mi byly předtím tak nějak jedno? Proč si uvědomuju až teď jak pěkné to bylo?
Otázky tohoto typu mi v hlavě dělaly zlo.

Dean mi ukázal celý byt. Kde co najdu a jak mám zacházet a manipulovat s telefonem na zdi. Normální mobil mi přivezou zítra.
Nevím, k čemu mi ta placatá věc bude...

,,Tak se tu zabydly. A kdyby něco, víš jak mě máš kontakrovat." mrkl jedním okem. Proč to dělá? U kluků z věznice to znamenalo divnou posedlost ze života. Jak to mám brát u Deana?

Odešel a já se v poměrně velkém bytě ocitla sama.
Popošla jsem k obrovskému oknu a podívala se do ulic.
Byl to zajímavý pohled... Jako na obrázku, který vyřazuje smrt.
Nevědomky jsem se usmála a dále na výhled z okna kašlala.
Došla jsem do pokoje k kufru a začala si vybalovat.

Trička, a kalhoty když dáte k sobě tak máte skoro konbinézu jak z věznice. Nevěděla jsem, jak to mám skládat, tak jsem to skládala jak ve věznici bílé konbinézy.
S kalhotkama problém nebyl. Ale...
Nevěděla jsem co mám dělat s takovou divnou věcí co připomíná... Co vlastně připomíná?
Že by pásek a k tomu malé a mělké misky, kterè se bez problému dají zmáčknout? Možná...
A dál tu je další věc... Co jsou takové ty pidi šály s jedním koncem spojeným a druhým odděleným? Co to je? Dávalí se do toho ruce nebo si do toho kluci schovávají pohlavní ústrojí?
Zakroutila jsem neštastně hlavou a zamechala to v kufru.
Posadila jsem se na postel. Byla jiná naž ve věznici.
Tady byla v klidu, když jste se na ni posadili či lehli. Ve věznici se hýbaly a vydávaly zvuk, který by dokázal protrhnout ušní bubínky.
Taky tady bílá postel byla měkká a vydávala divný pocit na těle.
Ve věznici byly jak prkna pro vojáky.