Slyším spousta výkřiků,
vím, že odsud není úniku.
Každý se do mě zabodává jako šíp,
a já pomalu a jistě ztrácím chuť žít.
Bolí mě to jako ostrý nůž,
tak s tím křikem přestaňte už!
Ach ten jekot,
vyvolává u mě brekot.
Ach ten řev,
zní jako raněný lev.
Ach ten křik,
vydávám ze sebe vzlyk.
Vzlykám,
do reality pronikám.
Brečím,
štěstí tím předčím.
Je to tu tak každé ráno,
už jako normální je to bráno.
Večer to ale nepřestává,
to mě hrůza teprve dostává.
Nechci s tím už vstávat,
nechci to už jen tak dávat.
Nechci s tím usínat,
nechci se neustále proklínat.
Chtěla bych, aby konec toho nastal,
a aby ten křik navždycky ustal...
ČTEŠ
Kdybych Jen Uměla Psát Poezii❌
PoetryJá nikdy nepsala básně, ale vždy mi zněly tak krásně, avšak v poslední době kypím inspirací, a ne o nic méně i motivací. Tudíž toho musím využít, a veškerý svůj talent k tomu použít.
