Neymar's fucking true 2 (CZ) [2. série] ✔

41. On ví na čem je?

Pohled Carol

Týden uplynul a já konečně můžu jít domů. Ne že by se o mně v nemocnici sestřičky staraly špatně, ale přeci jen doma je doma. Celý týden u mě v bytě bydlí moje rodina, tak jsem zvědavá jak to tam vypadá. Domů mě měl odvést Shawn, ale ten se omluvil, že něco zařizují s klukama, tak za sebe sehnal náhradu. Neymara.
Nevím proč, ale cítím se šťastná, když ho mám vedle sebe.

"Jsi si jistá, že máš všechno?" ptal se mě už asi po třetí Ney.

"Ano a Ano" kulila jsem očima a raději se podívala jinam než na něho.

"Co jsi to právě udělala?" zvedl pravé obočí a podíval se přísným pohledem přímo na mě.

"Nic" usmála jsem se a doufala, že ho můj roztomiloučký úsměv odradí.

"Vážně si prokulila oči?" řekl a šel přímo ke mně. Smála jsem se, ale přeci jen před ním miniaturními kroky couvala. Zeď. SAKRA.

"Ehhm .. Ne" zalhala jsem.

"Ale notak Carol" řekl svůdným hlasem Neymar.

"Copak?" těžce jsem polkla. Začínala jsem se mírně třást. V žaludku jsem cítila těžko, jak kdybych byla nervozní. Proč se mi to sakra děje? Neymara přece znám. Nervozní z něho? Hah to určitě ne. Nebo snad? Jsem snad nervozní z jeho přítomnosti a z toho jak se ke mně chová?

"A jsi v pasti." zasmál se a stoupl si ke mně, ale ne jako vždy. Nechal tam místo snad na jednoho člověka. Místo dlouho nevydrželo, přišel blíž a blíž ke mně až se mě dotýkal tělem a já cítila jeho teplo. Natáhl ke mně ruku, kterou mi položil na tvář a začal se pomalu přibližovat. Čím víc byl blíž, tím víc jsem byla nervozní. Jeho rty se pomalu otřely o mé a já v břiše tentokrát necítila těžko, ale jemné šimrání.
Kabelu, kterou jsem doposud držela v ruce, jsem odhodila na zem a pevně si ho k sobě přitáhla a tím prohloubila náš polibek. Neymar se usmál do polibku.

"Dobrý d ... Oh, omlouvám se" přerušila nás sestřička, která vstoupila do mého pokoje. S úsměvem jsme se s Neymarem od sebe odlepili a omluvili se sestřičce.

"Nesu vám jen správu, kterou pak dejte svému gynekologovi" řekla trochu rozpačitě a podala mi složku s papíry. Nestihla jsem jí vzít, protože jí vzal Neymar.

"Děkujeme" řekl, když si bral složku. Sestřička se začervenala a dalo by se říct, že utekla z pokoje.

"Hmm, zdá se, že to byla tvoje fanynka." smála jsem se a dala si zbytek věcí do kabele.

"Fanynek a ctitelek mám hodně, ale moje srdce patří jen tobě a ty to víš."

Jen co to dořekl, srdce se mi mínilo vydrat ven z těla, ale byla v něm i trocha bolesti. Vzpomněla jsem si i na to co mi udělal. Sice jsem mu odpustila, ale nezapomněla. Zatřepala jsem hlavou a raději téhle hnusné vzpomínky hodila za hlavu. Z postele jsem zvedla kabelu, ale tu mi hned s přísným pohledem vzal Neymar a šli jsme spolu ven z nemocnice. Při cestě okolo místnosti zdravotních sester jsem slyšela jak si o nás sestřičky povídají a říkají jak mi závidí. Jen jsem se usmála a šla dál. Neymar zahlédl pár sestřiček jak nás pozorují a tak mě chytl pevně za ruku a při cestě mě políbil na tvář. Za námi jsem slyšela jen povzdechnutí. Zasmála jsem se ještě víc.
Vyšli jsme z nemocnice a rovnou si to zamířili k Neymarovu autu. Neříkala jsem Neymarovi kam má jet, moc dobře totiž ví, kde bydlím.

"Počkej, kam to jedeš?" zeptala jsem se zmateně, když nejel správným směrem.

"No jedu k nám domů" odpověď mi Ney s úsměvem.

"K nám?" zvedla jsem obočí a nechápala jak to myslí.

"No, zatímco jsi byla v nemocnici, jsme přesunuli tvé věci ke mně. Od teď budeš bydlet u mě, aby si byla pod dohledem a nic se mým miláčkům nestalo." řekl a pohladil mě pravou rukou po mém bříšku. Usmála jsem se nad jeho oslovením a nad tím jak se ke mně chová, ale přece jen chtěla jsem jet domů za svou rodinou.

"A co moje rodina?" zeptala jsem se zmateně.

"Neboj, s ní jsme to právě domluvili. Vlastně to vymyslela tvoje mamka." usmál se na mě.

"Ale ... ale ..." zakoktala jsem se a nevěděla co chci vlastně říct.
"Ale co si od toho slibuješ?"

"Slibuju?" zamračil se na mě. "Nic si neslibuju. Já už vím na čem jsem." usmál se a mrknul na mě.

"Na čem jsi?" zvedla jsem obočí a čekala jsem co jsem z něho vypadne. Jeho odpověď mě dost zajímala. Čekala jsem sebevědomou odpověď a i trochu arogantní.

"Budu tě mít každý den u sebe. Budu se o tebe moc starat, rozmazlovat tě. Budu ti moct být na blízku. A hlavně budu u tebe když půjdeme do finiše. Miluju tě Carol a chci aby si mi odpustila."

"Já ti odpustila, ale nezapomněla."

"Carol" podíval se na mě Neymar a chytl mě za ruce. Právě jsme stali kolonu, která se asi jen tak nerozjede.

"Ano?" zvedla jsem obočí a čekala co z něj ještě vypadne.

"Vezmeš si mě?" zeptal se mě ...

_______________________________

Tak co říkáte na Neymarovu žádost? 😁 Překvapení? 😁

Dejte vědět co si myslíte o pokračování 😊

Díky za VOTES a KOMENTÁŘE ❤️❤️❤️

(Omlouvám se za chyby)