Kočičí deník

To nejlepší nakonec

Vydrželi jste. Dobrý!

Sem se musel prospat. Ale jak jsem slíbil, to nejlepší nakonec.

Když už jsme byli uprostřed našeho Vylodění u těch bílejch plášťů a zase nás fotili, tak tý naší Velký řekli, že je jim to líto, ale mají i špatnou zprávu. Že v bříšku naší mámi jsou už jen dvě bijící srdíčka a že to další už nebije a že je tam možná ještě jedno, ale to taky netluče. Takže budeme teda místo šesti jen čtyři. Dobře jsem viděl, jak se Velký blýskly oči úlevou.... Pomsta bude sladká....

Když jim Velká vysvětlila, jak jsme byli maskovaný a že 4 je přece dostatečně hezké číslo, tak si oddechli všichni, že jako vědí co a jak.... No jen počkejte!

Takže s mámou udělali nějaké harakiri a jeli jsme zase domů. Abysme měli všichni stejný den narození, tak jsme se rozhodli, že teda před půlnocí to prubneme, a vylezli jsme ven.

Když Velká zjistila, že ke dvěma už konečně přibyli další, naklusala s krabičkou, jakože to jedno nebijící srdíčko jemně odebere. Jeeeenže, to se pěkně spletla. Tak trochu nevěděla, který to je! No vono když jako všichni lezeme, tak asi mrtvý nejsme, ne? To je jasný. To koukala. To máš za ten úlevný lesk v očích. Si to pamatuju.

A jako třešničku na dortu jsme ještě zaranžovali další zážitkovou hru s názvem "je tam to šesté nebo ne?".

Máma nezkazila žádnou legraci a hrála s náma. Tvářila se stejně tajemně jako celou dobu před tím, takže zase nic nevěděli.

Jenže já jo. Vím, že po pár hodinách zase vyměknou. Jsou tak předvídatelný....

A tak hurá! Tentorkát jsem se vezl autem i já. Juchůůůů. Konečně jsme jeli do lázní k těm bílejm hezky všichni. Teda aspoň si myslím, že to jsou lázně. Hele, když nás tam všichni tak hezky mucinkovali, tak co by to asi bylo? To dá rozum, ne? Parááááááda...

Máma už je jak ňáká módelka. Hned po porodu na molo a hned zase pár fotek.

Ale protože ty naše Velký trosky vypadali ještě troskovitěji než včéra, tak už jsme žádnýho dalšího bráchu neobjednali. Ty Velký ještě asi budeme chvíli potřebovat. Tak ať nám ještě chvíli vydrží. No ne?

Takže je nás tak hezky pět a já jsem ten živej mrtvej.
Prostě nejlepší nakonec.

Mňau