Šepot chtíče | Tomione

Kapitola třicátá třetí

Hermiona nikdy nespatřila východ slunce z takového úhlu, jaký se jí naskytl na astronomické věži bradavického hradu, vysokého několik desítek metrů. Z horizontu se na svět vydrápaly oslnivé paprsky slunečního svitu a svou krásou Hermionu oslepili natolik, že musela přivřít oči.

Opírala si hlavu o Toma Raddlea, jež stál za ní a v blaženém tichu objímal svou nebelvírku kolem pasu. ,,Mohla jsi se dávno ztratil, o půlnoci uběhl čas, který jsi mi dala," zopakoval již po několikáté, neb ho vzhledem k chuti zavraždit ho, kterou Hermiona včerejším ránem cítila vůči zmijozelskému padouchavi, velice znepokojovala.

Věděl, že dokáže být skutečně přesvědčivý, ale tušil, že Hermiona by se jen tak přesvědčit nedala. ,,Takže, proč jsi tu zůstala?" dotázal se po okamžiku ticha a dychtivě visel na Hermioniných slovech.

,,Nemám už moc času na to, abych se konečně rozhodla o tom, který z nás má o správné straně pro mě pravdu. Nechci se rozhodovat špatně, abych svého činu poté litovala, ale kdyby se něco takového přihodilo, chci tuhle úžasnou chvilku prožít co nejdéle. Nikdy mi nikdo neukázal takovou nádheru jako ty, ale stejně tak mě nikdy nikdo nevystavoval takovému nebezpečí, jako pro mě představuješ právě ty. Kdyby se mě také někdo ptal, jaké to bylo být jednou součástí strany zla, chci mu ten pocit moci a jedinečnosti popisovat co nejdéle."

,,Vychloubačnost," uchechtl si pobaveně Tom a vlepil Hermioně pusu do kudrnatych vlasů jež ve východu slunce zářily barvou podobnou plápolajícímu ohni, ,,jak zmijozelská vlastnost."

Hermioniny koutky úst se lehce nadzvedly, než se otočila k Tomovi čelem a pohladila ho lehce konečky prstů od jednoho knoflíčku na košili k druhému, třetímu i čtvrtému. ,, Radovat se z vlastních zážitků není vychloubačnost," prohlásila odhodlaným tónem. ,,Za tím si budu stát, ať se budeš snažit být sebevíce přesvědčivý!"

Tom naklonil hlavu na levou stranu. ,,Tohle byla cílevědomoct. Tvoje zmijozelské vlastnosti začínají vyplouvat na povrch, Hermiono," zvolal vítězně.

,,Nepředbíhejme událostem, Tome," pokrčila rameny a zářivě se usmála.

Bez jakýchkoliv řečí se Tom lehce otřel o její sladké rty, ale než svou vyvolenou dívku stihl skutečně políbit, ustoupila od Zmijozelova dědice a v trapném tichu toužebně pohlédla na otevřené vstupní dveře.

Tolik v tu chvíli toužila utéci.

Tom se opřel o zábradlí, jež ho studilo na dlaních. Měl pocit, že ačkoliv za horizontem vycházelo ranní letní slunce, jeho tělo mrzlo a jeho pohled byl natolik ledový, že na bradavické pozemky sesílal stín.

Zatnul zuby a v křečích sebou divoce škubnul. ,,Moje přesvědčivost nebyla dost velká, že ne?" pronesl do prázdna pod sebou. Na malý okamžik ho napadlo, že kdyby přepadl přes zábradlí astronomické věže, opustil by ho ten tíživý pocit prohry.

Hermiona s lítostivým pohledem pozvedla ruku, aby zmijozela chlácholivě pohladila po zádech, nakonec svou paži však nechala klesnout zpět podél jejího těla. ,,Dnes jdu na Emiinu rozlučku se svobodou, měla bych se jít připravit," vykoktala a promasírovala si ztuhlý krk. ,,Mám pouze dvě noci na to, abych se rozhodla a chci to udělat správně."

,,Chceš to ale udělat pouze tak, aby byl celý kouzelnický svět šťastný," zašklebil se Tom, jak moc tou pravdou opovrhoval. ,,Možná je na čase se vykašlat na celý kouzelnický svět a začít žít, jsi to ty, koho má to rozhodnutí učinit šťastnou, ne budoucnost."

,,Zkrátka mi dej čas na rozmyšlenou," poprosila se slzami v očích Hermiona a doufala, že se mladý zmijozel alespoň otočí, než se rozloučí po té nádherné noci, kterou spolu zažili.