Stín [✔️]

Potichu jsem si broukala Help! od The Beatles a mezitím zdobila před chvílí upečený dort. Pohledem jsem zabloudila k misce v dřezu a pro sebe se zašklebila. Rodiče nebyli doma, takže mne nikdo nenapomínal, když jsem před dvaceti minutami vylizovala misku a ládovala se těstem, i když přiznávám, že jsem možná trochu přestřelila, protože mi začalo být nevolno.

Písnička zrovna dospěla k refrénu a já zesílila hlas. „Prosím, pomoz mi!"

„S radostí."

Leknutím jsem nadskočila a zcela instinktivně pevněji sevřela cukrářský sáček v ruce. Poleva se rozstříkla na protější stěny. Zuřivě jsem se rozhlížela a přestala zpívat. „Kdo to řekl?"

Nic, ticho. Asi se mi to jen zdálo, usoudila jsem. Už začínám šílet. Ale není divu! Po týdnu školy plném testů, hromady učení a úkolů... S útrpným výrazem jsem se jala houbičky a setřela polevu ze stěny. Následně jsem pokračovala v práci. Tvořila jsem na dortu polevou jednoduché, ale přesto pěkné růžičky.

„Proč růže?" ozvalo se vedle mne šeptem. Trhla jsem sebou, ale nikde nikdo. A přitom bych přísahala, že jsem něco slyšela. Podruhé se mi nic zdát nemohlo... ne?

Kolem se prohnal studený vítr a mi naskočila husí kůže. Ohlédla jsem se do obýváku. Jedno okno bylo pootevřené a do domu tak pronikal vítr, jenž rozevlál záclony.

No tak počkat. To okno bylo zavřené. Zavírala jsem ho, než jsem začala zdobit. Položila jsem cukrářskou zdobičku na stolek a několika rychlými kroky se dostala do obýváku, načež jsem znova okno zavřela. Rozhlédla jsem se kolem. Dostal se sem snad někdo?

„Brácha, jestli je tohle nějaký tvůj žert, tak tě zabiju," zamumlala jsem potichu, snad abych zahnala pocit naprosté samoty. Vrátila jsem se do kuchyně a dokončila poslední růžičku, pak jsem veškeré špinavé nádobí umyla. (Tohle je ta část, kterou nesnáším na každém pečení, vaření, smažení... zkrátka činnosti v kuchyni. Utěšuje mne jedině to, že zdaleka nejsem jediná.)

Zbývala ta nejdůležitější část; vzít dort a dát ho do ledničky, kde jsem si na něj již vyhradila místo. Opatrně jsem chytila tácek, na němž byl dort položený, pevně do obou ruk, zvedla ho a s naprostým soustředěním mířila k ledničce.

Postavila jsem se na jednu nohu a tu druhou provlékla vystouplou tyčí dosahující přes celou délku lednice, abych lednici otevřela. Úspěšně se mi podařilo vložit dort na vyznačené místo, abych svůj výrobek nějak nepoškodila, a v duchu jsem se poplácala po zádech. Jsem dobrá!

Zavřela jsem dveře ledničky a otočila se. A málem mne čekal infarkt. Z koutu v obýváku hned vedle okna, kam jsem díky své strategické pozici u ledničky měla dokonalý výhled, na mě hleděla jakási bytost. Narazila jsem zády do ledničky a svezla se po ní na zemi. Dramatické gesto přiložení ruky na srdce nebylo ani tak dramatické, jako spíš pravdivé, protože jsem se opravdu lekla. „Proboha!"

Ta věc mohla mít přes dva metry a neměla tělo. Vypadalo jako stvoření z kouře, mlhy a stínu, měla dlouhé nohy i ruce zakončené jasnými drápy a mohutné tělo, hlavně široká ramena. Hlavu nejasnou, bez náznaku rtů a jakýchkoli poznávacích znaků, jen na příslušném místě rudo oranžové oči vypadající jako žhnoucí plameny – a snad to i plameny byly. Z temene tomu vyrůstaly dva zakroucené rohy a ze zad zase velká křídla, teď stažená u těla, jež vzdáleně připomínala dračí či snad netopýří. Bytost samotná byla (až na oči) opravdu celá černá a vypadala jen jako obrys, navíc se po obvodu těla ještě zvláštně vlnila.

„Co to do háje..." zasípala jsem těžce, protože na nic jiného jsem se nezmohla. Žádný křik. Šok způsobil, že se mi najednou nedostávalo potřebného kyslíku, došla mi slova a celá jsem jednoduše strnula.