Little changes

1. Kapitola - Návrat

„Tahle krabice patří do kuchyně," začala jsem. „pozor jsou v něm talíře!" křikla jsem na tátu, který už táhl tento box do kuchyně. „Potom zkus najít další se sklenicemi a s ostatním do kuchyně. Já to všechno uklidím," dořekla jsem a otevřela krabici, která ležela na stole. Táta beze slova odešel a nosil mi další a další bedny.

„Eleno, teď mi volal Peter, jestli bych se už teď nemohl stavit v práci... hledají nějaké tělo v lese," promluvil do ticha táta.

„Jasně, běž," odpověděla jsem nepřítomně a kývla na něj. Rychlým krokem ke mně přišel a políbil mě na čelo. „Pa," zašeptala jsem a zamávala mu, když stál ve dveřích. Hned, jak odešel, jsem vytáhla mobil z kapsy a pustila si písničky. Vzala jsem hadr, který jsem si už předtím někde vyhrabala a utřela prach ve všech policích a skříňkách v kuchyni. Talíře jsem hned poté naskládala do jedné ze skříněk nad linkou a poté si sama došla pro krabice se sklenkami či čímkoli podobným, když v tom mi zazvonil mobil. Přerušila se jedna z mých oblíbených písniček a pustil se otravný zvuk. Otráveně jsem došla zpět do kuchyně a zvedla hovor, aniž bych se podívala na volajícího. „Ano?" řekla jsem nerudně.

„Eleno?" ozval se tichý hlas. Podle hlasu jsem nemohla poznat, kdo to je. V telefonu to hučelo, jako kdyby dotyčný stál na silnici nebo u ní.

„A tam je?" ptala jsem se opatrně. Čekala jsem na odpověď, která se nedostavovala. Naštvaně jsem típla hovor a koukla se na číslo, které volalo. Neznámé. To mi hodně pomohlo. Chvíli poté jsem se vrátila ke své předchozí práci. Když jsem konečně naskládala všechno nádobí do všech různých poliček, skříněk a šuplíků, hrdě jsem se dívala na své dílo. Všude se to lesklo a zářilo novotou. Super – kuchyň můžeme odškrtnout ze seznamu. Ještě celý zbytek domu. Pomyslela jsem si sarkasticky. Vrátila jsem se do obýváku a otevřela nejbližší krabici, která obsahovala především hygienické serepetičky – obyčejné šampony, gely, pěny do koupele, fény, kartáčky, hřebeny a ručníky. Silně jsem ji objala a nakoukla do dalších dveří, které byly na chodbě. Trefa. Hned jsem do vysoké dřevěné skříně naskládala ony šampony podle velikosti a podle barev. Samozřejmě ještě na tátovy a moje, takže to skončilo tak, že táta má jednu poličku a já čtyři. Ručníky jsem položila na stolek, který tam byl. Vešla jsem na dlouhou chodbu a začala hledat tátovu ložnici, kterou jsem chtěla udělat mezi prvními. Až přijde, bude určitě unavený, tak aby si rovnou mohl lehnout. Dole už nebylo skoro nic jiného. Jenom kuchyň, obývák, koupelna, záchod, vchod do garáže a jakýsi kumbál. Tak jsem se vydala po schodech nahoru. Nahoře to bylo ještě menší a skromnější. Dva pokoje byly ony ložnice a dál byla jenom malá místnost s toaletou. Vrátila se do obýváku se všemi věcmi. Ještě že majitelé tady nechali nábytek, protože jinak by to bylo příšernější a nesnesitelnější, než je to teď. Dům byl podivně tichý. Pomalu jsem sešla do kuchyně a hledala mobil, který nevydával žádný zvuk. Sakra Eleno, kam jsi dala ten mobil? Nadávala jsem na sebe v duchu. Volala jsi a pak? Kam jsi ho položila? Zamyšleně jsem se vrátila do obývacího pokoje, kde jsem pustila hledačku na novo. Nakonec jsem to vzdala a hledala krabici, kde bylo povlečení. Otevřela jsem už přes dvacet krabic a stejnak nic neubývalo. S tmavě modrým povlečením a peřinami jsem znovu vyšla schody, kde jsem tátovi upravila postel. Všude jsem smetla prach, který jsem chvíli na to vyluxovala, poté jsem ještě umyla všechna okna v pokoji. Byla jsem unavená. Dnešek byl tak dlouhý den a já nemám ještě hotové ani tři místnosti. Sotva jsem začala a už bych nejradši spala. Široce jsem zívla a vyšla z jeho nové ložnice. Něco za mnou se zašustilo. Rychle jsem se otočila, ale nikdo tu nebyl. Projela mi ostrá bolest ramenem. Vyděšeně jsem se podívala na své pravé rameno, které zdobily čtyři dlouhé šrámy. Instinktivně jsem na ně položila svou druhou dlaň na zranění a vystrašeně se otáčela za každým zvukem, který se ozval. Srdce mi bilo jako o život a já zrychleně a jenom mělce dýchala. Nedostávalo se mi dostatečné množství kyslíku, až se mi začala točit hlava. Smrtící ticho prolomil tón melodie mého mobilu, když někdo volal. Nečekala jsem a rychle běžela za zvukem. K mému ještě většímu zděšení zvonil za zavřenými dveřmi mého pokoje, který ještě neobsahoval nic krom nábytku, který tam byl už od minulých majitelů. Pomalu jsem chytla kliku a poté otevřela dveře. Nikde nikdo, a tak jsem odhodlaně vešla. Všechny mé smysly byly nastražené. Došla jsem doprostřed pokoje, kde se na zemi povaloval onen přístroj, který jsem hledala. Zvonění utichlo, snažilo se mě dostihnout stejné číslo jako předtím. Vyšla jsem opět na chodbu a přešla ke schodům. Kolem mě proletěl stín. Rychle jsem se otočila a za mnou stála osoba celé v černém. Vykřikla jsem a snažila se vymanit z jeho sevření, kterým mě pevně držel.

„Promiň,ale hodně pro něj znamenáš a já potřebuju, aby trpěl," řekl chraplavě apoložil mě – celou dezorientovanou – na nohy. Ztratila jsem rovnováhu askutálela se ze schodů.