Porazit Černého Rytíře

Jeden by si myslel, že prázdniny jsou prima věc. Zvlášť, když je třicet ve stínu a člověk vlastně nemusí vůbec nic.

To vlastně není tak úplně pravda. Kdybych nemusel, tak tu fakt v neděli odpoledne nesedím a nesnažím se rozdýchat kocovinu. Mimochodem, kdyby vám někdy někdo tvrdil – jako mě před dvěma hodinama moje ségra – že na kocovinu je nejlepší čerstvej vzduch, zabte ho. A udělejte to dřív, než vás jeho náctileté děti dotlačí do auta, kterým se za velmi krutých třicet minut, plných neustálého: „Jestli se pobleješ, zaplatíš čištění celýho interiéru!" dostanete do podělanejch Dětenic.

Na rytíře.

To chceš prostě.

Já jsem samozřejmě rád, že se Kikina i s dětma o mě bojej, že jim není ukradený, že už týden ležím v lihu naloženej tak dobře, že ještě dva dny a jsem balzamovanej, ale i tak.

Ne že by to teda jako nefungovalo. Bolest z rozchodu – respektive hlavně z toho, že jsem si já idiot ničeho nevšimnul - poměrně efektivně přebije bolest v hlavě i v žaludku do takových dvou minut od nastartování auta. Myšlenky na to, jak si ten debil mohl myslet, že mi bude líp, když s oznámením, že vlastně už dva měsíce (z těch pěti, co jsme spolu tak nějak byli) chodí šukat jinam a za mnou jen tak jako abych nepojal podezření, počká až budu mít po zkouškách, taky celkem rychle nahradí nadávky na sestřino řidičské neumění a moji vlastní blbost, že jsem se nechal ukecat.

Původně jsem si myslel, že cokoliv bude lepší, než její přednáška na téma „v moři je tolik ryb" a „po světě choděj kluci o dost zajímavější než byl tvůj ex", případně „prostě nebyl ten pravý" – to byl extra výplach mozku, fakt jo.

Nejsem tu prvně, vím co od toho čekat. Parta chlápků kolem čtyřicítky se tu bude prohánět v sedlech a fingovat mizerný souboje, který by Mates a Lůca zvládli věrohodněji už před pěti lety. Tedy, kdyby jim Kikina nezabavila meče, co jsem jim k narozeninám koupil.

Přišli jsme jen chvilku před začátkem, a tak jsme se vmáčkli na spodní místa hned u kraje tribuny, která byla překvapivě plně obsazená. Utichla hudba a začaly průvodní řečičky. Zavřel jsem oči a obličej ukryl do dlaní. Vážně jsem doufal, že zdejší ozvučení za tu dobu, co jsem tu nebyl, ubralo na hlasitosti. Ani prd.

Rytíři se jeden po druhém představovali a byly jim přiděleny části tribuny. Náš zástupce se objevil jako poslední. Celý v černých barvách a rohy zdobenou přilbicí byl jasný záporák. Snad každý takový turnaj má svého Černého Rytíře. Ten náš měl být jakýsi skopčák, a když se odmaskoval a promluvil, jeho hlas mě přiměl zvednout hlavu.

Byl to překvapivě mladý blondýn, kolem třicítky, což z něj dělalo nejmladšího herce. Nebyl to typický hezoun, na to měl příliš ostrý nos a výraznou bradu. Vyzařovalo z něj něco, co i cizím lidem odůvodnilo, proč právě on je tady ten zlej pán. Jeho hrubý a hluboký hlas, přísný pohled a arogantní vystupování – nebylo to hrané. Rozhodně ne všechno. Tohle byl od přírody parchant. Takový ten typ, od kterého je lepší se držet dál.

Přesně můj typ.

Což mě z nějakého důvodu neskutečně vytáčelo. Ve výsledku jsem na představení vážně koukal, a i když nerad, musel jsem uznat, že bylo dobrý. Vtípky na triko Francouze, který byl krom sympatického baviče taky tak trochu srabík a gay. Polák, který byl nalitý, div nespadl ze sedla svého mohutného oře nebo miláček publika, rytíř zastupující Čechy, na šimlovi, který se několikrát rozkašlal do té míry, že jsem měl o koníka vážně strach. A pak samozřejmě panovačný, jedovatý a arogantní Černý Rytíř. Ve chvíli, kdy svého pacholka práskl přes vztyčenou pravici s hláškou „Takhle veřejně ne, ty hovado!" jsem i já vyprskl smíchy.