FIRE STARTER

14. chapter x

„Jessie?“

„V pořádku, jsem tu.“ Políbila jsem ho na tvář a nechala své slzy stékat po řasách do jeho jemně zarostlé tváře.

„Proč pláčeš? Vždyť žiju. No tak.“ Zamumlal na zpátky s úsměvem na tváři. Chytil mou tvář do dlaní a jemně setřel další slzy, které se objevily.

Vypadal tak hrozně zranitelně. Jak tam ležel, v nemocnici a usmíval se na mě. Jeho ret se pomalu ale jistě hojil, jeho ruka byla obvázána.

„Seš tak strašně nádherná.“ Usmál se ještě více a já si všimla jeho jazyku mezi zubama. Jak já jsem tohle milovala. Byl tak neskutečně roztomilý. A co víc – byl naživu.

Mé líce se začaly červenat a jemně jsem se dotkla jeho rtů, na které on ale nedbal. Vtiskl mi polibek na rty zpátky, delší, silnější.

„Nebolí to, dobře?“

„Dobře.“ Naše dechy se protínaly a já nikdy nebyla šťastnější, že ho vidím se smát. Těch osm hodin, co ležel na sále, pro mě byly utrpením. I přesto, že kávu nepiju, za dnešek jsem vypila už tři a to jen proto, abych byla u něj, až se probudí.

„Je mi to tak líto.“ Znovu jsem se rozplakala a nechala se od něj obejmout. Ucítila jsem vůni špitálu, ale taky tu jeho. Tu, co mi celých osm hodin chyběla. Tak strašně jsem ho milovala a tak strašně jsem mu to chtěla říct, ale nemohla jsem. Věděla jsem, že on to tak necítí. Že mě má rád, ale že mě nemiluje.

Bolelo to. Ale stačilo mi, že tu s ním jsem. TAKHLE mi to zatím stačilo.

„Babe, ty za to nemůžeš.“ Zašeptal mi do vlasů a já polkla. Ach, kdyby věděl.

„Dneska už mě pustí domů. Přemýšlel jsem, že bychom po tom výslechu s policí někam zašli?“ Zadívala jsem se do jeho rozkošných čokoládových očí a měla chuť se rozplakat nanovo. Není v bezpečí, sakra.

„Ne, ty dneska budeš ležet. Udělám ti nějakou skvělou večeři a podíváme se na film.“ Bála jsem se o něj jako nikdy. Měla bych mu to říct? Měla bych mluvit o Stilesovi? Nebo se to dozví až od policie? Určitě zajdu na policii. Řeknu jim všechno. On nemá právo na to dýchat stejný vzduch jako Zayn.

„Dobře.“ Zamumlal a opět se svalil vysílený na polštář. Nepojal podezření a byla jsem za to ráda. Neřeknu mu nic. Ale dnes zajdu na policii. Musím.

Mobil mi ohlásil nově přijatou sms a já ho vyhrabala z tašky a zadívala se na ni.

A sevřel se mi žaludek

‚Jak se má tvůj přítel? Promiň, zlato, střílel jsem moc slepě. Příště to bude přesnější.

S xx

PS: Navždy budeš moje‘

Přejel mi mráz po zádech a mobil vypadl z ruky na zem. Celá jsem se roztřepala a začala znovu vzlykat. Asi bych to měla udělat.

Ne. Neublíží mu.

Moc dobře jsem věděla, že když mu to řeknu, bude schopnej hned teď vstát z postele a najít si ho. A, bohužel, věděla jsem, jak by to dopadlo.

„Babe, co se děje?“ Ucítila jsem na koleně Zaynovu ruku a rychle se skrčila pro mobil, maskující slzy.

„V pořádku. Psal mi bratr. Jen mi upadl mobil, jsem nemotorná.“ Pokusila jsem se o úsměv, který vypadal spíše jako výraz s voláním o pomoc.

„Dobře, broučku.“ Chytil si mě za krk a jemně políbil na nos. Co když mu ublíží? Co bych dělala? Zabila bych ho. A bylo by mi jedno, že bych šla do basy, udělala bych to.

Udělala bych to pro Zayna.

„Zaynie, za hodinku se vrátím, ano?“ Potřebuju –eh – mluvit s bráchou a Lucy.“ Zamumlala jsem, rychle vstala a přešla ke dveřím.

„Vyspi se, zlato. Hned jsem zpátky.“ Nahodila jsem falešný úsměv, a jakmile jsem zavřela dveře, cítila jsem na řasách další známky slz.

V ruce jsem svírala mobil a přehrávala si pořád tu sms. Chce mě vydírat? Vždyť mě ani nemiluje. Co mi udělá, jakmile to řeknu policii? Zabije mě? Nebo hůř, zabije Zayna?

Ne, ne, na tohle jsem teď nechtěla myslet. Vždyť já měla být šťastná, zasloužím si to. Zasloužím si být alespoň jednou v životě šťastná a být někým milována.

Otevřela jsem hlavní dveře a na pár sekund mě oslepilo slunce vysoko na obloze.

A hned poté mě zasáhl blesk a přikoval mě k zemi.

„Ahoj, Jessie.“ Usmál se na mě tím svým chladným úsměvem a pomalými kroky si to mířil ke mně.

Chtěla jsem utéct, ale mé dřevěné nohy mi to nedovolily. S očí se mi skutálela obrovská slza, kterou jeho slizkej prst setřel.

„Stilesi.“ Jeho jméno jsem mu skoro plivla do tváře a on se opět pousmál. Stál tak blízko mě, stačilo pár centimetrů a mohl by mě políbit. Zasmál se.

„Taky tě rád vidím, miláčku. Znovu se omlouvám za tu špatnou mušku. Příště neminu.“ Vyřazoval z něj hněv a pomsta. A poté vytáhl zbraň.

„Proč tohle děláš?“ Zašeptala jsem a celé mé tělo se roztřáslo. Cítila jsem se tak bezmocně. Cítila jsem celé své tělo a přemýšlela o tom, kam ta kulka bude a jak moc to bude bolet.

„Už jsem ti to řekl. Seš moje, nikoho jinýho. Navždycky.“

„Nepatřím ti.“ Vykřikla jsem a rozběhla se.

Mé žíly se napjaly, srdce zrychlilo údery, nohy se snažily běžet jako o život. I když jsem věděla, že mu nikdy neuteču, alespoň jsem se o to snažila. Věřila jsem v to.

Potřebuju se co nejrychleji dostat na policii. Nebylo to odsud tak daleko. Možná že když se opravdu rozběhnu, mohla bych to stihnout.

A poté jsem ucítila kulku v pravém rameni a ostrou bolest hlavy. A potom? Už jen temnotu, ze které na mě hleděly dva páry čokoládových očí. Zaynovi a Stilesovi.

************************************************************

Že já tam vždycky dám do povídky nějakýho hajzla:D Bavím vás to?:D Vypadá to, že tak 6 kapitol a bude konec (:'((()

************************************************************