Jeden den v životě Davida Rubena

2.Část Dopoledne

  Oblékl jsem se. Slušně. Košili, kalhoty, sako, boty. A vyrazil.

S foťákem, co by mohl fotit jiný věci než rozeřvaný mimina.

" Ale co, to už jsme si přeci řekli! Nejen rozeřvaný, to k tomu přeci patří a matky jsou starostlivý. Zjišťujou promptně, co těm rozeřvancům vlastně je.

A je s nima fakt spousta práce. Furt se musí hlídat, aby se jim něco nestalo. "

  Fajn. Vejdu na radnici. Všude samý ženský. Pobíhaj a něco chystaj. Víno, skleničky...

Zdravím se se starostou. Je nadšený, že jsem přišel. Minule jim prý neměl, kdo fotit.

Jak neměl? P

Připravuju si foťák. Sakra, abych tam nenechal kryt... No, to byla sranda.

Postupně by tady mělo být šest dětí- mimina s rodiči, pak prarodiči, strýci, tetami. No prostě kdo přijde, ten bude.

Tak už se scházejí. Dětičky nastrojené do růžových volánů. Starostlivé maminky, spíš laxní otcové k tomu focení a vlastně i k tomu všemu ostatnímu blázinci.

Na " slavnostních" tátech začínají objevovat rifle.

  Přichází starosta v obleku se slavnostní stuhou kolem krku a medailí pověřence státu. Vykládá o tom, jak je těžké vychovat člověka.

No, to mi povídejte! Je spousta podrazáků, spousta podlejzáků a jsou to ještě lidi?

Ne, jsou to lidský zrůdy. Jenže každej si musí najít svý místo v životě.

A lidí je hodně, míst málo.

Jak Vyrůst a neohnout hřbet? Prostě neohnout.

Nenechat se zlomit. Nesklonit se před nikým, leda poklonit se před Velkým člověkem s pokorou a úctou.

A nejen to- snažit se dělat dobře svou práci. Dělat ji, co nejlépe s pokorou a trpělivostí.

Kecy, kecy. Ne, nemyslím, jsou to ty nejdůležitější věci.

Začínám se usmívat na rodiny s malými človíčky na začátku svého života.

Začíná jejich seriál, jak vychovat toho nejlepšího Člověka.