Staré řecké báje a pověsti

Bellerofontes

Nešťastný byl Sisyfův rod. Sisyfova syna roztrhali koně a jeho vnuk Bellerofontes musil uprchnout z vlasti. Byl podezřelý z vraždy.

Na útěku se dostal Bellerofontes ke králi Proitovi, který ho vlídně přijal a nabídl mu pohostinství. Host byl mladý a statný a jeho pohyby, řeč i smýšlení nezapřely, že je ze vznešeného rodu. I mladé královně se zalíbil a vyznamenávala ho před všemi domácími šlechtici. Když si toho nevšímal, rozzlobila se na něho a uvažovala, jak by ho u krále Proita očernila.

„Bellerofontes je pyšný," říkala králi, „ani si nevšímá poct, kterých se mu dostává. Jistě bude i zlý."

„Kdo si nevšímá poct, může být i skromný," odpovídal král. S Bellerofontem jednal jako s přítelem.

Královna se zlého záměru nevzdala. Příštího dne podplatila služebníka a vyhledala krále.

„Bellerofontes se spojil s tvými nepřáteli," lhala manželovi, „chce se zmocnit tvého trůnu. Nezbavíš-li se ho brzy, zabije tě. Sluha vyslechl jeho rozmluvu a může ti to dosvědčit."

A královna zavolala podplaceného sluhu. Král tomu dlouho nemohl uvěřit, ale když ho královna i sluha přesvědčovali, nakonec uvěřil. Na hosta se neodvážil vztáhnout ruku. Načrtl na tabulku tajná znamení a vyslal Bellerofonta ke svému příbuznému, králi Lobatovi. Tomu měl Bellerofontes tabulku předat. Důvěřivý mladík nevěděl, že znaky na tabulce znamenají pro doručitele smrt. Ochotně se vydal se vzkazem k Lobatovi.

Lobatés byl starý dobromyslný král. Bellerofonta přijal laskavě, ani se neptal, odkud přichází, a hostil ho po devět dní. Mladíkovo vznešené chování králi postačilo, aby v něm viděl urozeného hosta. Po devět dní pořádal na jeho počest hostiny, slavnosti a hry a teprve desátého dne se zeptal mladíka na jeho původ a účel cesty.

Bellerofontes mu pověděl, odkud jde, a podal mu složenou tabulku. Lobatés si prohlédl znamení a zděsil se. Poznal znamení smrti. Hosta si oblíbil a nerad by mu byl ublížil. Přemýšlel, jak by se vyhnul ukrutné službě, kterou na něm požadoval jeho příbuzný. Bude nejlépe, rozhodl se, když mladíka pošlu na nebezpečnou cestu. Bude- li Bellerofontes statečný, může se vrátit nezraněn zpátky.

Tehdy žila v zemi podivná obluda. Jmenovala se Chimaira. Zpředu vypadala jako lev, vzadu jako drak a uprostřed se podobala divoké koze. I hlavy měla tři: lví, kozí a dračí. Soptila oheň a dusivý dým.

„Bellerofonte," řekl Lobatés, „jsi mladý a silný, a přece jsi ještě nevykonal žádný hrdinský čin. Vydej se za Chimairou, usmrť ji a vrať se jako slavný hrdina."

Odvážného mladíka nemusil pobízet. Bellerofontes si vzal meč, oštěp a luk s šípy a vyrazil tam, kde k obloze stoupal sloup dýmu. Dým označoval rokli, v níž obluda žila. Cestou Bellerofontes rozvažoval: „Chimaira je silná a hbitá, ubráním-li se jedné hlavě, napadnou mě ostatní dvě. Uskočím-li ohni, který obluda soptí, zadusí mě dým."

Nezastavoval se však a mířil přímo k rokli. Náhle strnul překvapením. U pramene pod skálou stál okřídlený kůň Pegasos. Byl to týž kůň, jenž vyskočil z hrdla zabité Medusy. Pegasos skláněl hlavu k prameni a napájel se. Kdybych měl okřídleného koně, napadlo Bellerofonta, zaútočil bych na Chimairu ze vzduchu a byl bych hbitější než ona. Potichu a skryt houštinami se blížil k Pegasovi. Už byl od něho jen několik kroků, vtom Pegasos ucítil cizince, zvedl křídla a odletěl.

Rozmrzelý Bellerofontes ulehl do trávy vedle pramene a usnul. Ve snu se mu zjevila bohyně Athéna, podala mu nádhernou uzdu zdobenou zlatem a vybídla ho:

„Probuď se, Bellerofonte, a obětuj bohu Poseidonovi býka. Uzdou, kterou ti daruji, snadno zkrotíš okřídleného koně."

Bellerofontes se probudil, sáhl rozespale po zlaté uzdě a opravdu — uzda, o níž se mu zdálo, ležela vedle něho v trávě. Pevně ji sevřel v ruce. S radostí, že mu bohové jsou příznivě nakloněni, spěchal, aby učinil, co mu Athéna poradila. Porazil býka, obětoval ho Poseidonovi a bohyni Athéně z vděčnosti zasvětil nový oltář.

Navečer se vrátil k prameni a čekal, až Pegasos opět přiletí. Večerním vzduchem brzy zašuměla křídla a Pegasos se snesl k prameni, aby se napil. Bellerofontes k němu přistoupil se zlatou uzdou. Tentokrát se okřídlený kůň nebránil a dal se pokojně osedlat.

Bellerofontes se na něho vyšvihl a poručil mu, kam má letět. Pegasos mávl křídly a už se vznášeli nad loukami a lesy. Nad roklí zakroužili kolem oblaku temného dýmu, který obluda vydechovala. Bellerofontes vyňal z toulce šíp a snesl se na Pegasovi nad řvoucí Chimairu. Napjal tětivu a z výšky obludu zasáhl. Všechny tři hlavy se na něho sápaly, ale Bellerofontes jim unikal na okřídleném koni. Šíp za šípem stíhal obludu, dokud v ní nepohasly její tři životy. Naposled vydechla chuchvalec dýmu a ohně a skácela se na dno rokle.

Bellerofontes stáhl mrtvé Chimaiře kůži, sedl na Pegasa a vrátil se k Lobatovi. Král užasl nad okřídleným koněm i nad kůží obludy. Teď už byl přesvědčen, že jeho host je pod ochranou bohů a že není zločincem. Dal mu za ženu svou dceru a Bellerofontes se stal králem.

Ale i Bellerofontes se začal po čase domnívat, že vyzraje na bohy. Nebyl nadarmo vnukem lstivého Sisyfa. Mám-li okřídleného koně, myslil si, kdo mi může zabránit, abych nenavštívil nesmrtelné bohy na Olympu. Vsedl na Pegasa a nutil ho do nadoblačných výšek. Pegasos se takovému úmyslu vzepřel. Ve výšce se vzepjal a shodil domýšlivého jezdce ze hřbetu. Bellerofontes prolétl vzduchem a dopadl do bažiny. Zachránil si tak sice život, mezi lidmi se však už neukázal. Styděl se před bohy i lidmi, bloudil v pustinách a v pustinách našel i smrt Okřídlený kůň doletěl na Olymp sám a vstoupil do služeb vládce bohů Dia.