Staré řecké báje a pověsti

Gýges a prsten

Žil kdysi v Lydii pastýř Gýges. Od rána do večera pásal stáda svého krále Kandaula a večer se ohříval u ohně jako jiní pastýři. Nikdy ho ani nenapadlo, že by se mu mohlo přihodit něco neslýchaného, co by změnilo jeho život. Slunce vycházelo vždycky na stejném místě za hřbety hor a stejně zapadalo za hlubokými lesy.

Jednoho dusného dne se zatáhla obloha těžkými mraky a strhla se zlá bouře. Zeus metal k zemi blesky jeden za druhým a hromy duněly krajinou bez ustání, jako by se hory valily do údolí. Vyděšený Gýges utekl do lesa, aby se tam ukryl. V prudkém lijáku nebylo vidět ani na krok a divoké potoky se řítily po lukách a trhaly břehy jako vlk ovci.

Poznenáhlu se bouře přehnala a obloha shlédla na zem modrým okem. Gýges si oddechl, padl na zem a děkoval nesmrtelným bohům, že mu zachovali život Pak vstal, rozhlédl se a poznal, že v bouři zabloudil. Dlouho se prodíral lesními houštinami, než přišel na

prostranství, kde vítr vyvrátil spoustu stromů. Padlé kmeny smutně zdvihaly k nebi místo korun spletené kořeny. Gýges přeskakoval jámy plné vody, hlíny a písku a náhle se zastavil. Tam, kde vichřice porazila obrovský dub, spatřil v jámě plné přervaných kořenů podivný černý otvor. Gýges se spustil do jámy a zvědavě nahlédl do otvoru. V té chvíli vyplulo na obloze slunce z mraků a několik paprsků sjelo i do temného otvoru. Užaslý pastýř poznal, že stojí před vchodem do jeskyně. V šeru rozeznal lesklou sochu bronzového koně s dvířky na boku. Dvířka byla otevřená a Gýges, jemuž sluneční světlo dodalo odvahy, vkročil do jeskyně a sáhl do otvoru v boku velikého koně. Nahmatal prsten na chladné ruce nějakého mrtvého člověka. Lekl se a uskočil. Ale pak si řekl:

„Nač je mrtvému prsten? Jistě byl zaživa bohatý a užil si prstenu až dost. Já doposud nepoznal nic lepšího než černé placky a ovčí sýr. Proč by jednou nemohl mít i chuďas prsten?" Zatímco tak uvažoval, stáhl mrtvému zlatý kroužek z prstu a vylezl z jámy.

Prsten byl opravdu zvláštní. Ve zlatě se černal kámen s vyrytým lidským okem. Gýges si prsten navlékl a rozpačitě si prohlížel ozdobený prst.

Bekot mezi stromy ohlašoval, že je stádo nablízku. Gýges sehnal ovce do houfu a vracel se s nimi k ohradě. Schylovalo se k večeru a ostatní pastýři stáli už před ohradou a čekali na Gýga. Gýges je slyšel, jak se diví a ukazují si na jeho stádo:

„Podívejte, jaké má Gýges vycvičené ovce. Jdou samy domů a on si někde vyspává."

„Kdybychom měli všichni takové ovce," smál se jiný pastýř, „mohli bychom je tu klidně nechat a jít do města dělat králi písaře. Ovce by se samy ohlídaly a třeba by si i samy stříhaly vlnu."

Všichni se dali do smíchu. Gýges stál těsně u nich, otevřel ústa a chtěl zavolat: „Copak jste slepí, že mě nevidíte?" V posledním okamžiku si to rozmyslil.

Vzpomněl si na prsten. V prstenu bude asi kouzlo. Proto je na něm vyryto lidské oko. Opatrně začal otáčet prstenem, a teď ho pastýři uviděli.

„Kde ses tu vzal? Přiletěl jsi snad na křídlech?" Potřásali hlavami.

Gýges chytře mlčel a o prstenu jim nic neřekl. Ponechal si tajemství jen pro sebe.

Od toho dne si už nekrátil čas pískáním na pastýřskou píšťalu. Kdykoli otočil prsten kamenem do dlaně, stal se neviditelným. Neviděn si mohl jít poslechnout, co si vyprávějí pastýři na stráni. Večer u ohně jim se smíchem vykládal, o čem hovořili. Pastýři úžasem otvírali oči i ústa a myslili si, že je Gýges vševědoucí.

„Zdá se," řekl starý pastýř, „že opravdu znáš nějaké mocné kouzlo. Ale když tak všechno víš, pověz mi, kdo krade z mého stáda ovce. Každou noc je hlídají oba nejmladší pastýři, a ovce se přece ztrácejí." „To se lehko dovím," řekl Gýges, „zítra ti povím, kdo je zloděj." V noci Gýges otočil prstenem a neviditelný odešel do ohrady. V ohradě seděli oba mladí pastýři, hlídající stádo. Šeptali si: