CRAZY LIFE

JEDNA

Právě si tak říkám, jak se mi sakra mohl život tak moc změnit během pár týdnů? Jak je to jen možné? Právě sedím v obrovské hale letiště v Londýně. Je tady jak nečekaně plno lidí, sotva jsem si sedla na kraj lavičky vedle nějakých důchodců, kteří si zrovna vykládají o starých časech. Jo, kdybych já měla mít takovýhle starosti, tak se z toho asi zblázním. Já jak se říká nemám žádné "vážné starosti" jak to tak každý říká, i když nikdo nechápe. Mám toho tady už celkem dost, je tady hluk, pár metrů ode mě pláče nějaké mimino, které jeho matka stále nemůže utišit. 

Nechápu jak jsem se mohla nechat upsat do smlouvy s One Direction. Promítám si v hlavě ten den, kdy jsem podepsala ten papír. Myslím, že bylo zrovna šestého června, právě ted si přesně nevzpomenu. Byla jsem ještě v děcáku, v ten den se tam právě dojeli podívat ti idioti z tý skupiny One Direction. Prý, že jen podívat se na to jak to tam vypadá. No, jak asi? Starší budova nažloutlé barvy, která se zevnitř pomalu rozpadá. Myslím, že ti borci se jmenujou Louis, Harry, Niall, Liam a Zeen? Ne, Zayn! Jako jediná jsem tam byla nejstarší ze všech ostatních dětí. Moc mě jejich návštěva nezajímala, a tak jsem v té chvíli byla radši zalezlá ve svém pokoji společně se svojí spolubydlící Annie. Ona zrovna s někým vyvolávala, určitě s nějakou kamarádkou stejné stupidity i jejího věku. Jí je třináct, ale opravdu se stále chová jak úplně rozmazlené mimino. Já jsem jen o čtyři roky starší a přeci jen si dokážu držet nějakou tu úroven proboha. Seděla jsem na posteli a psala zápis do svého deníku ,,Úzkostné záchvaty paniky a strachu přicházejí každý den. Prostě se z ničeho nic v hlavě objeví ten šílený pocit a já najednou nevím, co mám dělat." Světle modrou propisku jsem položila na rozepsanou stranu, protože ve chvíli, kdy jsem dokončila větu zaskřípaly dveře. Někdo by je mohl také konečně už promáznout pokud se to tady do té doby dřív nezbortí. Klika spadla dolů a dveře se pomalu s hlasitým skřípotem otevřely dokořán. S chladným pohledem jsem hleděla na pětici kluků. Okamžitě jsem věděla o koho jde, komu by to také nemohlo docvaknout? Jedna momentálně nejznámější skupina světa. To by byla tragédie, kdyby je někdo neznal.

,,Nazdárek!" Pronesl Liam zvesela a vkročil do pokoje, který nebyl zrovna velký a ani moc vybavený. K vidění měl jen dvě dřevěné postele, které byly od sebe sotva na půl metru vzdálené a vedle nich dva noční stolky, no a v rohu ještě jednu větší skřín. Ano, musely jsme se prostě dělit o jednu skřín. 

,,To jste toho už asi prošli hodně." Ironicky jsem směrem ke všem pokývala uznale hlavou a pak jsem se jen rychle poohlédla po Annie.

,,Proboha! Nebyl to vtip! Oni jsou opravdu tady!" Všichni se jen usmívali nad její odpovědí. Jasně, malej spratek, kterej ještě nic neví o životě a ke štěstí mu bude stačit jen jeden pitomý autogram.

Louis a Niall se mezitím přesunuli k oknu. Harry jen stál se žvýkačkou v puse a založenými rukami u dveří, no a Liam se pohotisl na mojí posteli. Chovají se tady jako doma. Myslí, že mohou všechno, když jsou slavní? Všechny bych je nejradši pořádně profackovala. Seděla jsem na posteli v tureckém sedu a zády jsem byla opřená o rám postele, přičemž na klíně mi ležel můj otrhaný deník smaragdově zelené barvy. 

,,Takovej výhled nemá ani moje babička." Pronesl Niall s dost znatelným ironickým podtonem k Louisovy, který nad tím jen pokrčil rameny a pousmál se. 

,,Tak lepší něco než nic. Co čekáš v takovým zapadákově.." Louis si ztěžka odfrknul a překřížil kotníky. Jeho hnědé vlasy byly narozdíl od těch Niallových velmi rozcuchané. Niall měl vlasy učesané jakoby byl právě před hodinou u kadeřníka.

Jo, mají sice oba pravdu, že je to tady takový ten klasický zapadákov, ale já jsem určitě pro. Lepší než město, lepší než ten shluk hlučných lidí se kterými se musíte všude možně postrkovat. Nemám ráda velká města celkově. Zdá se mi, že je to všude stejné. Zamyšleně se podívám na Liama. Zdá se mi, že snad něco říkal. Jeho ořechově hnědé oči se zvesela a tázavě zároven dívají do těch mých. Chvíli jen tak sedím a zmateně na něj civím, než se dokopu k tomu, abych něco řekla.

,,Co? Říkal jsi  něco?" Rychle zakroutím hlavou a pohledem téměř okamžitě koukám jinam. Dívám se právě po Annie, které Zayn ted podepisuje nějaký cár papíru. Jak málo stačí ke štěstí pro někoho. 

S hlavou otočenou úplně někam jinam mimo Liama jsem po chvíli slyšela jeho hluboký hlas, jak se právě hlasitě směje. Udělala jsem něco špatně? Čemu se ten debil do hajzlu směje?

,,Holka, ty seš ale úplně mimo! Z jaký planety jsi sem proboha přicestovala?" Vyruší mě z mého přemýšlení a já opět téměř okamžitě otáčím hlavu na něj. Všechny mé mírně zvlněné prameny kaštanově hnědých vlasů se mi přitom dostanou do obličeje. Odendávám je pryč a tím odhaluji mé právě svraštěné obočí a zelené oči.

Že jsem úplně mimo? Jo, vlastně to říct můžeš, klidně ti ukážu i papír, že mám na to diagnozu. Diagnozu poruchy osobnosti. Kretén ubohej! Oba koutky mi vyletí nahoru. Chceš si zahrát hru jo? Shlédnu ho pohledem od hlavy až k patě. Ruce má položené na kolenou, na tamvě modrých džínsech ke kterým má černou mikinu adidas. Vlasy má nagelované a vyčíslé nahoru jako klasický šamponek.

,,Hmm. Mě by zase velice zajímalo odkud asi přiletěl.." Zastavím se, když na sobě ucítím něčí pohled. Sestra Margaret Gilhams. Vrchní sestra. Podívám se ke dveřím a ano. Opravdu spatřím její tvář. Čarodějnice jedna hnusná, nebýt tebe tak mu to dopovím. Ale co bych se tady vytáčela s nějakým Liamem Paynem a zbytkem skupinky, která se právě tlemí jako by právě slyšeli největší vtip světa. 

,,To je Kayla. Sedmnáct let, porucha osobnosti," když to sestra Margaret pročítala, tak jsem se jen se zaraženým a chladným pohledem dívala do země. Tohle je tak trapná situace. Porucha osobnosti, magor v akci. ,,je nezvladatelná, ale bylo se tu na na ni už dívat spousta párů, avšak nikdo ji zatím nechtěl vzít k sobě do rodiny."