CRAZY LIFE

TŘI

Všichni jsme uvnitř. Sestra dosedá za její pracovní stůl a ti čtyři idioti čumí furt na mě. Udělala jsem něco snad? Proboha, na tohle nemám jak nervy tak sílu. Odvracím od nich pohled a očima přitom protočím v sloup. Ruce zakládám na hrudi a opírám se o zed, která je hned vedle mě. 

,,Berem ji." Podívám se na kudrnáče se smaragdovýma očima. Obočí svraštím ještě víc než před chvílí a pak se podívám na sestru. Nechápu o co tady jde. Proboha, co se to děje.

,,Kaylo, tohle je od dnešního dne tvá nová rodina." Co? Slyšela, jsem špatně, že ano? Oči vykulím na sestru. 

Dostalo mě to prostě. Ze dne na den si sem přijdou nějací blbečci co si zazpívaj někde na podium před několika tisíci holek, který jsou z nich udělaný a chtějí si odvést někoho z dětsáku. Je to nepochopitelné. Nechápu vůbec nic. Nezmůžu se ani na slovo. Jen si rukou vjedu do vlasů a zhluboka se nadechnu. Ale ne, sakra Kaylo takhle to nemůžeš přece nechat!

,,Budeme se o ni starat jak jen nám to nejlíp půjde." Liam prvně cukne koutkem na sestru a pak na mě. Zvedá se mi z toho všeho žaludek. Ta ironie v jeho pohledu. Ta drzost vůbec takhle mluvit, tímto tonem hlasu.

,,Tak to teda ne! Nikam s nimi nepůjdu, s tím nepočítejte!" Mírně zvýším hlas a přistoupím k sestře. ,,Jsou jen o něco starší než já. Proboha nemůžete pro mě najít někoho aspon trochu vhodného? To se o mě má starat banda kluků?"

Vsadím se, že ti se o mě spíš vůbec nepostarají. Proboha. Tohle je jen můj zlý sen snad. Vydechnu ven z plic všechen přebytečný vzduch a raději se opřu o tu zed, která je hned za mnou. Ta představa, že mi mají oni něco uvařit? To bych dřív něco stihla uvařit i já, protože s nimi by vzplála do pár minut celá kuchyn. To, že oni budou uklízet a všechno? Pochybuju. Už vidím ten bordel u nich doma. Počkat! Vždyt jsou slavní, takže asi budou mít nějakou služku nebo tak něco. Vzdávám to.

,,Kaylo, oni se o tebe dobře postarají. Jsou dobře placení, budeš se mít lépe jak tady." Mlčela jsem. Na jednu stranu měla sestra pravdu, ale vsadím se, že jí bylo jasné, že tohle se mi nelíbí.

,,Hlavní je, že dostaneš najíst, tak si nestěžuj!" Niall po mě šlehnul ironickým pohledem. Zároven vyštěkl a zároven se tomu i zasmál. Zakroutila jsem nad tím jen hlavou.

Myslím, že si na ně prostě nezvyknu. A do jak dlouhé doby s nimi budu bydlet? Asi do osmnácti, to pak budu plnoletá a budu si moc dělat co chci. Ted je mi šestnáct, za chvíli osmnáct, takže to asi nebude tak těžké. Musím dýchat opravdu zhluboka, protože úplně cítím to, jak ve mě kolují nervy. Co by se stalo kdybych tady dostala panický záchvat? Proboha, trapas, výsměch, úleva? Ne, nevím. Nebylo by to dobré. Měla bych odsud vypadnout. Ruce zatínám v pěst, jsem z celé této situace šíleně nesvá a nevím jak mám vůbec reagovat. 

,,Kaylo, bež se prosím tě zabalit." Ani se na sestru Margareth nepodívám. V hlavě mi běhá tolik myšlenek. Jen těknu pohledem na všechny čtyři a skrčím podráženě obočí. Usmívají se. Myslí si, že tohle vyhráli. 

Ani neodpovím a už pomalu sahám po klice od dveří. Otevřu dveře a tak rychle jak jsem je otevřela, tak i tak rychle je i zabouchnu. Prvně se zastavím a opřu se před kanclem o studenou zed, která mi chladí záda. Konečně si mohu oddychnout. Je to za mnou. Sice to není moc dobré, že budu bydlet zrovna s někým takovým, ale tak co s tím nadělám. Stále si říkám, že za rok budu moct vypadnout a budu mít svůj klid. Ale ted bych se měla opravdu jít balit. Hned po té myšlence se rozejdu směr svůj pokoj. Nejdu rychle, je mi jedno jestli mají naspěch. Pokud si mě chtějí odvézt, tak at počkají. Vleču se jako slimák spíš. Balení těch mých říkám rovnou hader stejně nebude trvat ani tak dlouho, takže co z toho. Stačí mi jedny rifle, který mám, pár trik, nějaké oblečení na zimu jako jsou mikiny, svetry, bundy šály a to všechno, no a samozřejmě něco na léto. Po pravdě nesnáším šaty. Přijde mi to až moc holčičí. No a sukně? Proboha, z té představy, že bych snad já na sebe ještě někdy měla dát sukni? Ne, to opravdu nehrozí.

Pomalu jsem u svého pokoje.  Vejdu do pokoje a nikoho nevidím. V tuhle hodinu je svačina, takže je to jasné. Tak jo, budu to muset narvat do igelitek. Kufr bohužel žádný nemám. Od koho taky? Od sester, které jsou rády, že nám mohou dát vůbec najíst? Těžko. Jsem ráda za to co mám, ale někdy mě hrozně moc zamrzí to, že jsem nikdy nepoznala své rodiče. Nevím kdo je má matka, můj otec. Nevím vlastně vůbec nic. Jen jsem zaslechla od jedné sestry, že se mě matka hned po porodu zřekla. Ale proč? Pokud nechtěla díte, tak proč si mě tedy vůbec pořizovala? 

Chmátnu na stůl po balíku velkých černých pytlů a jeden si rovnou odtrhnu. Věřím tomu, že se mi tam vejde vše. Opravdu mám oblečení jen málo. Má to i výhodu, nebudu to mít tak těžké až se s tím potáhnu. S pytlem se rovnou vydám ke skříni a začnu do něj pomalu skládat oblečení.