Addicted [FF SnamioneCZ]

1. kapitola - Nečekaný host

Dalo by se to popsat jako normální den Severuse Snapea. Seděl ve svém oblíbeném křesle u krbu, ve kterém příjemně plápolal oheň a v ruce držel knihu s černým hřbetem obalu, zatímco mu do oken bubnovaly kapky deště.

Závěsy měl zatažené, aby ho nežádoucí oči nepozorovaly a na stolku vedle něj ležela sklenice červeného vína. Kniha ho však pro změnu vůbec nezajímala. Už po několikáté četl ten samý odstavec stále dokola, aniž by věděl, o čem vlastně je. Jediné na co myslel, bylo setkání smrtijedů, které se mělo uskutečnit již za pár dní. Nevěděl v kolik hodin ani jaký den. Pán Zla se jim neobtěžoval sdělit tyto informace. Ale až jej svolá a dalších několik desítek jeho přívrženců, pozná to v podobě spalující bolesti na levém předloktí.

Dům byl naprosto tichý, ale Severus si zvykl, vzhledem k tomu, že tu bydlel sám. Samota mu vyhovovala, bylo tomu tak odjakživa. Odhrnul si své černé vlasy z obličeje a zadíval se do rudého, plápolajícího ohně. Bylo tomu několik měsíců, co zabil Albuse Brumbála. Vzpomínal na ten večer, jako by se to stalo včera. Tu úzkost, kterou tak mocně skrýval, cítil stále...ale také cítil strach. Obrovský strach. Jsou oficiálně ve válce a Voldemort v něm má bezvýhradnou důvěru. Zatím.

Z myšlenek ho vyrušilo zaklepání. Tak jemné, ale přesto mu při jeho zvuku trnula krev v žilách. Kdo to je? Snad ne ON?! Opatrně vstal s hůlkou v ruce a odhrnul závěs od okna, aby se podíval, kdo stojí před vchodem. Nikdo tam nebyl. Přešel tedy pár metrů ke dveřím, nadechl se a otevřel je dokořán. Stále nic.
„Kdo to je?"pronesl útočně a rozhlížel se z jedné strany ulice na druhou. Zdálo se mu to snad? Má halucinace?
„Severusi?"zašeptal křehký hlas. Měl pocit, jako by se mu zastavilo srdce. Ne, to není možné...
Cítil, jak se o něj něco otřelo. Poznal, že ta osoba mu vstoupila do domu, a tak s tichým klapnutím zavřel. I když si byl na sto procent jistý, kdo ta osoba je, přesto na ni namířil hůlkou.
„Jediný prudký pohyb a..."začal výhružně Severus, ale když ze sebe sňala zastírací kouzlo, hlas se mu zlomil.
„Dříve než mě zabiješ, měl bys něco vědět,"začala Hermiona Grangerová.
„Co-tu-děláte?!"vyjekl rozhořčeně.
„Potřebuju tvou pomoc,"řekla prostě a pokračovala dál do domu. Pohled jí utkvěl na velké knihovně přes celou zeď.
„Pomoc? Pomoc?! Na Potterovu hlavu je vypsaná odměna, vy se máte dostavit na Ministerstvo kouzel, abyste se nahlásila jako mudla... A ode mě požadujete pomoc? Moc dobře víte, že jsem smrtijed, jsem Pánovi Zla nejblíže, a přesto jste tak pošetilá -"
„Dlužíš mi to, Severusi."přerušila ho. Nemohl jí argumentovat. Měla pravdu.
„Co ode mě chcete?"povzdechl si.
„Pro začátek bys mohl přestat s tím vykáním. V Bradavicích ti to tak nevadilo." řekla Grangerová, opřela se zkříženýma nohama o stůl a upřela na něj svůj pronikavý pohled. Snažil se jí dostat do hlavy, ale stejně to bylo marné. Vždyť on sám ji naučil nitrobranu.
,,Potřebuju se tu na nějakou dobu ukrýt. Harry a Ron...hledají něco moc důležitého a já nemám kde být."
,,Proč nejsi s nimi?"zeptal se Severus. Snažil se, aby to vyznělo znuděně, ale ve skutečnosti ho takhle dívka moc zajímala. Víc, než je nutné zajímat se o svou bývalou studentku.
,,Napadla nás skupina smrtijedů a museli jsme se rozdělit. Teď nevím, kde ti dva jsou. Žádnou zprávu si poslat nemůžeme, protože by nás vystopovalo Ministerstvo. A jediný, kdo mi může pomoci, jsi ty."

Hermiona mohla vidět, jak mu za těch pár měsíců přibylo více vrásek, než za celých sedm let, co ho znala. Téměř nikdy před ní neskrýval své emoce a ani dnešní den nebyl výjimkou. Pomalu se k němu přibližovala, a když je od sebe dělilo jen pár centimetrů, políbilo ho. Polibek jí opětoval a více si ji přitáhl k sobě. Z úst se mu vydral nepatrný povzdech, avšak Hermiona nevěděla, jestli to bylo úlevou či zoufalstvím. „Pomoz mi...prosím."zašeptala mu do ucha. Zachvěl se.
„Dobře."odpověděl a jemně ji pustil. Nechal ji v obývacím pokoji a mezitím se přesunul do kuchyně, aby připravil čaj. Mohl jen mávnout hůlkou a nechat magii působit, ale potřeboval si alespoň na chvíli utřídit myšlenky v hlavě. Zatímco připravoval čaj, Hermiona se posadila na pohovku a ulevila si, že se alespoň na pár dní schová mimo dosah nebezpečí.