Annie

2. část

„Annie?!" Vydechl jsem zděšeně a odtáhl se od Kim.

„Co...co tady děláš?!"

„Co tady dělám?! Říkala jsem si, že za tebou zajdu, když dneska v noci pracuješ, ale evidentně máš jinou zábavu! Pane Bože a já kráva si myslela, že budeš rád. Zakryla si rukama obličej.

„Ne, Annie, není to tak, jak to vypadá." Obešel jsem rychle bar a došel rychle k ní.

„A jak to jako je,co?! Bože, myslela jsem si, že jsi jinej, ale jsi přesně stejnej, jako Lucas!" Vyštěkla na mě otočila se k odchodu. Nemohl jsem jí přece nechat odejít. Ne takhle. Chytil jsem ji za ruku a přitáhl k sobě.

„Annie, je mi to líto, opravdu mě to hrozně mrzí. Opravdu. Nevím...proč jsem to udělal. Nechtěl jsem..."

„Ale udělal jsi to!" Křikla na mě. Vysmekla ruku z mého sevření a vyšla rychle ven. Vjel jsem si rukama do vlasů.

„Tak to bylo hustý." Pronesla Kim a seskočila z baru. Ani jsem se na ni neotočil a vyběhl rychle ven, jenže už jsem viděl jen odjíždějící Anniino auto.

***

V práci jsem byl tu noc skoro nepoužitelný. Skoro všechnu práci na place musela udělat Kim. Když jsem šel v noci domů, tak jsem to vzal kolem domu Annie a řekl si, že jestli se bude v jejím domě svítit, tak se u ní stavím, ale měla zhasnuto, tak jsem se vydal domů.

Ráno jsem si dal sprchu, oblékl jsem se a vydal se k Annie. Cestou jsem jí koupil kytici bílých růží. Ty měla Annie nejraději. Zastavil jsem se u jejího domu a zazvonil. Slyšel jsem kroky, přibližující se ke dveřím, ale nikdo neotvíral.

„Annie, vím, že tam jsi. Otevři, prosím."

„Vypadni!" Ozvala se.

„Annie prosím, chci si o tom promluvit."

„Ale já ne! Není o čem! Neskutečně jsi mě zklamal."

„Já vím, ale..."

„Vypadni! Už tě nechci nikdy vidět!"

Ještě chvilku jsem tam stál a snažil se vymyslet nějaká vhodná slova, kterými bych to napravil a omluvil se. Ale žádná taková slova nejsou. Povzdychl jsem si a opatrně položil květy přede dveře a pomalu jsem se vydal pryč. Ještě jsem se párkrát otočil za sebe na jejím dům, jestli neotevřela dveře, ale ne.

***

Další den jsem to zkusil znovu, ale tentokrát jsem za dveřmi neslyšel ani ty kroky. Ale kytka z minulého dne byl pryč, což bylo dobré znamení. Třeba mi odpustí. Položil jsem další kytici bílých růží na zem a přidal k nim i dopis, ve kterém jsem se snažil omluvit. Říkal jsem si, že to snad trochu pomůže. A pak jsem odešel.

***

Po týdnu, co jsem chodil k jejímu domu a dával jí tam růže, jsem se rozhodl zajít k ní do práce. Vešel jsem do kavárny a rozhlédl se kolem, ve snaze, že jí uvidím, ale ne. Došel jsem k pultu, kde stála hnědovláska s trikem, na kterém bylo vyobrazeno logo kavárny.

„Dobrý den, co to bude?" Řekla ta dívka s úsměvem, kterým obdařovala nejspíš každého zákazníka.

„Prosím vás, je tady Annie?"

Dívce zmizel úsměv z tváře.

„To mě mrzí, ale Annie tady už nepracuje. Před týdnem dala výpověď."

To mě docela zarazilo. Nesvěřila se mi s tím, že by chtěla dát výpověď.

„Ehm...aha? A nevíte, kde pracuje teď?"
„Mrzí mě to, ale to opravdu netuším."

„Aha, tak vám děkuju."

Vyšel jsem z té kavárny a rozešel se pomalu do práce. Proč? Jak se mohl můj život najednou takhle zvrtnout? Co budu bez Annie dělat? Kde je? Co dělá? Netušil jsem, ale doufal jsem, že to brzy zjistím a že mi brzy dá šanci to napravit a dá mi možnost jí dokázat, jak moc je pro ěm důležitá.

***

Už to jsou dva roky, co jsem ztratil Annie a pořád na ni myslím. Není dne, kdy bych nelitoval toho, co jsem udělal. Z toho baru jsem odešel. Nemohl jsem tam dál pracovat, protože mi tam všechno připomínalo ten osudný den. Ten den, kdy jsem udělal svoji největší chybu v životě. Teď pracuji ve firmě jednoho mého kámoše. Ptáte se, jestli jsem Annie ještě někdy viděl? Ano, párkrát jsem ji potkal na ulici. Někdy šla i s nějakým vysokým chlápkem. Vždycky jsem měl chuť za ní jít, ale nikdy jsem to neudělal. Naposledy jsem ji viděl včera. Seděla zrovna s tím chlápkem v kavárně a já šel zrovna kolem. Vypadalo to, že se baví. S ním byla jiná. Tak šťastná. Ale něco se změnilo. Neviděl jsem to hned. Až po chvilce. Zadíval jsem se na její ruku, kterou měla položenou na stole. Měla na ní prsten. Snubní. Zasáhlo mě to jako blesk. Už není moje. Patří jinému.

A proto dneska musím udělat to, co musím udělat. Vystupuju schody. Schody, které už tak dobře znám. Schody, které jsem tyhle dva roky vystupoval každý den. Každý den se stejným záměrem. Se záměrem, abych na ně položil kytici bílých růží v naději, že možná jednou. Ale dnešek je jiný. Musím to udělat rychle, jinak to bude každou vteřinou horší a horší. Opatrně pokládám dnešní dárek na zem a přidávám ještě něco navíc. Naposledy moje padnou na ty dveře. Na dveře, které jsou už pro navždy zavřené a odcházím.

***

„Annie, nepřišla už dnešní pošta?" Ozval se Jason z kuchyně, kde právě připravoval snídani, jako každé sobotní ráno.

„Kouknu se." Otevírám dveře a vím, co mě tam bude čekal, jako každé ráno. Ale zarazím se. Přede dveřmi na mě nečeká to, co vždy. Žádná kytice bílých růží. Na schodě přede dveřmi leží jen jedna rudá růže a vedle ní obálka. Schybám se a beru do ruky růži a opálku. Opatrně ji otvírám a čtu

BUĎ ŠŤASTNÁ-M.

Po tváři mi stéká slza. Rychle utírám slzu a usmívám se.

„Annie, lásko, tak co?" Slyším Jasonův hlas.

„Dneska nic." Vcházím dovnitř a zavírám dveře.