blázinec

2.

„Nech mě být!! Jdi pryč!" Zděšeně jsem vykřikla a vystřelila do sedu. Rukou jsem si setřela z čela kapičky potu, které nepřetržitě kapaly. Mé kalhoty byly pomuchlané, košile zpocená, a vlasy rozcuchané. Takže ta žena se mi jen zdála. A co Damon?

Vstala jsem z postele, a pod ní vyndala krabici, ve které by měl být jeho portrét. Ale než jsem ji ještě otevřela, zamyslela jsem se. Co když tam důkaz o existenci Damona není, a navždy budu mluvit sama se sebou? Zůstanu tu sama, a nebudu mít žádného normálního člověka ( samozřejmě že sestry nepočítám) u sebe?

Zavřela jsem oči a otevřela krabici. Otevřela jsem je, a uviděla malý složený papírek. Usmála jsem se a papír narovnala tak, abych viděla Damonův obličej. Je krásný.

Co?! Na co to sakra myslím. Ale musím uznat, Damon je opravdu kus chlapa. Teda ne že bych se v tom vyznala, ale Damon je krásný. Co tady vůbec dělá? On je přeci normální člověk, nebo ne?

Musím na něj přestat myslet. Jestli to takhle půjde dál, tak se z něho úplně zblázním. Přešla jsem k malému oknu a podívala jsem se ven. Všude bylo bílo a stále ty drobky padaly z nebe. Jak to jen sestra říkala? Jo! Už vím! Sníh. Prý je studený, a když mi vločka spadne na ruku, z toho tepla se roztaje. Tolik bych chtěla jít ven. Počkat! Já mám přece od sestry kabát! Zalezla jsem pod postel a vytáhla jsem kabát. Rukou jsem ho oprášila a oblékla si ho.

Zavřela jsem dveře od mého pokoje a vydala se za mojí nejoblíbenější sestrou tady v blázinci. Doufám, že ona mi dovolí jít alespoň na chvilku ven. Otevřela jsem dveře od sestřiny pokoje,a rozhlédla se. Seděla na posteli a šila šálu. Odkašlala jsem si.

Sestra na mě pohlédla a zkoumala mě. Chvíli jsem tam stála jako socha a čekala na její odpověď. Jen si povzdechla a přikývla hlavou. ,,Děkuji moc."

Nečekala jsem na nic a vyletěla jsem z jejího pokoje rovnou do zahrady. Byla to nádhera. Kamenný altánek uprostřed zahrady, všude kolem holé stromy. Opravdu nádhera.

Začala jsem utíkat. Při běhu jsem si to natolik užívala, že jsem povolila mým hlasivkám povolit ten šťastný řev. A aby toho nebylo málo, své ruce jsem zvedla. Cítila jsem jak už mě pálí plíce, celé tělo, a tak jsem zastavila.Byla jsem dost zadýchaná, proto jsem šla k jedné z laviček , a sedla si.

Když jsem se zadívala na zahradu, teprve teď jsem si všimla černých vlasů, totéž kabátu. Byl to Damon. Jakmile zjistil, že se na něj dívám. šel ke mně. Když stál předemnou, usmál se, a posadil se vedle mě. Jen se na mě díval, a mě připadalo jakoby mi řekl tisíc slov. Jeho oči mě doslova hypnotizovaly, nemohla jsem pryč, nešlo to. Párkrát jsem zamrkala, a vrátila se zpět do kruté reality. Do kruté.

,,Co bys dělala, kdybys ses do někoho zamilovala, ale víš,že ho nikdy nemůžeš políbit, obejmout, přivlastnit." Poslední slovo jsem mu jen tak tak rozuměla. Ale proč tohle všechno? Vždyť já jsem celý život v blázinci. Jak bych tomuhle měla rozumět? Nikdy jsem nebyla ve městě, nikdy jsem nebyla venku takovém. ,,Proč mi to říkáš? Proč zrovna mě?Nic o lásce nevím." Povzdechl si.

,,No právě, nemáš zkušenosti s láskou. Jak už jsi říkala, nic o ní nevíš. Proto jsem šel za tebou, sestry by mi řekly, cituji: Ty jsi v blázinci, nemůžeš se zamilovat; nepotřebuješ prášky?;nebolí tě hlava? Chci slyšet tvůj názor."

Zamyslela jsem se. Zatraceně, ten kluk má pravdu. Řeknu mu upřímný názor. ,,Kdybych nebyla v blázinci, tak bych tomu dotyčnému řekla, že ho miluji, a že budu respektovat když on ne mě. Jen kdybych nebyla v blázinci." Zašeptala jsem a povzdechla si. Damon se narovnal a ruce si složil do klína. ,, Takže kdybych nebyl zde, tak by mě v sdělení nic nebránilo." Řekl svoji myšlenku nahlas, a zapřemýšlel se. ,,Ano." Dodala jsem.