When it rains [ONE-SHOT Luke Hemmings(CZ)]

Za velice nepříjemného britského deště jsem se rozhodla pro nějakou tu krátkou povídku. Nepsala jsem už dlouhou dobu a věřím, že to je vážně hrozný...ale no a co. Člověk si musí umět zkrátit čas, ne?

A abych nebyla labuť, tuhle povídku věnuji Meredith. <3

L. xx

---------------------------------------------------------------------

Déšť. 

Pro někoho něco bezvýznamného, ba dokonce i nepříjemného. 

Každý z nás déšť vnímá trochu jinak, například pro mě znamená vzpomínky. Kdykoliv začne pršet, zavřu oči a vnímám kapky narážející do oken. Každá kapka udává svůj rytmus a společně tvoří svou vlastní hudbu, kterou takměř nevnímáme. Jakobychom se tímto přesunuly do jiného světa, alespoň na pár momentů. Předtím, než nás dostihne realita.

Právě onen déšť změnil navždycky můj život...

"Ty mě neposloucháš! Nikdy jsem neřekla, že si tě vzít nechci, jen je toho na mě najednou strašně moc, chtěla bych chvilku nic neřešit, alespoň jeden zasranej den," vzlykla jsem a dala tvář do dlaní. Můj život nikdy nebyl jednoduchý. Neříkám, že bych ho chtěla jakkoliv změnit, ale chvilka klidu by se v téhle chvíli docela hodila. 

Chvíli bylo ticho. Snad kromě kapek bubnujících do oken a našich zrychlených dechů. Vzhlédla jsem a podívala se do lesknoucích se modrých očí, které mě upřeně sledovaly.

Chtělo se mi plakat. Jestli teď odejde, bude to jen a jen moje chyba. Všechny květiny a svíce, večeře, která mu zaručeně zabrala celé odpoledne, to všechno jakoby teď nemělo význam. Tedy alespoň pro něj.

Tohle všechno udělal jen kvůli mně. Chtěl všechno udělat perfektně. A já jako bych mu vyrvala srdce z hrudi a před jeho očima po něm šlapala. Uvědomnění tohoto skutku mi nahnalo do očí slzy.

"Takže pro tebe ty tři roky nic neznamenaly? Každý den po celý ten čas, jsem si dával záležet na tom, abych ti říkal, jak důležitá pro mě jsi, jak moc tě miluju, že jsi moje všechno, ale ty řekneš, že chceš klid? Víš co Kate? Až budeš mít toho klidu dost, já už tady nebudu." Popadl kabát a naštvaně zamířil ke dveřím. 

Zhluboka jsem se nadechla a zamířila za ním. 

"Lucasi, tohle nemyslíš vážně. Nemůžeš říct tohle a pak odejít. Kam chceš v tomhle počasí jít? Můžeme si o tom promluvit, vím, že jsi naštvaný, ale..." vzlykla jsem a setřela slzy ze své tváře.

"Já nejsem naštvaný! Já jen prostě nemůžu pochopit, že jsem až na druhém místě. Myslím ale, že jsem tam byl vždycky, není to tak Kate? První jde rodina, potom práce a jestli zbyde nějaký ten čas, jsem to já! Nemůžu uvěřit tomu, že jsem si myslel, že si mě vezmeš, vlastně nemůžu uvěřit tomu, že jsem ti to sám nabídl! Takže si vlastně za všechno můžu sám, ne?" Oči se mu leskly, upřené do těch mých.

"Miluju tě," zašeptala jsem a natáhla k němu ruku. Ustoupil a zakroutil hlavou.

"Tohle někdy nestačí," řekl předtím než se znovu otočil a vyšel ven do prudkého deště.

Nevím, jak dlouho to bylo, mohla to být minuta nebo hodina. Závěr byl ovšem stejný.

Srdce mi bilo na poplach, ačkoliv jsem nevěděla, co je špatně. Jestli vůbec něco, nebo všechno.

Ale věděla jsem, že jsem ten večer udělala chybu. Chybu za kterou budu platit do konce života.

Zavřela jsem oči a uviděla jeho tvář.  Jeho úsměv. Oči plné lásky. Slyšela jeho smích. Slova člověka, který skutečně miluje. 

Položila jsem ruku na břicho.

Nevyřčená slova.

Oči se mi zalily.

Nevyřčené sliby.

Z úst mi vyšel vzlyk. 

Neuskutečněná budoucnost.

Klesla jsem na kolena.

Vina.

Zakryla jsem si tvář dlaněmi a neovladatelně se roztřásla.

A do zvuku deště zazvonil telefon.