Fox

1.

Nástupiště 9 a ¾. Místo, které miluji a zároveň nenávidím. To, že je tady snad sto lidí mi vadí asi nejmíň. A to davy nesnáším. Každopádně, nenávidím ho hlavně proto, že tady vidím tolik rodičů se šťastnými dětmi, které se těší na další rok v Bradavicích. Já tu ovšem svoje rodiče nemám, protože jsou mudlové a bojí se magie. Už jenom projití přepážkou by pro ně znamenal nadlidský úkol.
S přibývajícím věkem jsem si já i moji rodiče, tak nějak začali uvědomovat, že asi nejsem stejná, jako ostatní děti v mém věku. Já jsem vždycky byla taková odstrčená, ale od té doby, co se mi moje magické schopnosti začaly projevovat ještě víc, tak moje rodiče mě přestaly vodit k jejich přátelům na návštěvy. Nechodila jsem prakticky vůbec nikam mezi lidi. Jenom do školy a ze školy. A postupně mi docházelo, že se mě moji rodiče bojí a trochu se za mě i stydí.

Flashback

Jako každou noc, chci vylézt z okna a jít se procházet po nočním Londýně. Moji rodiče nechodí do mého pokoje, takže nikdy nezjistí, že jsem pryč.

Když už jsem měla jednu nohu z okna, tak jsem zaslechla, jak rodiče dole dost hlasitě mluví. Tak jsem se potichu zase vrátila do pokoje a přitiskla ucho na dveře. „Když jí tam pošleme, už se nebudeme muset dál schovávat. Budeme moci klidně chodit zase spolu ven a nemuset se děsit, že se něco pokazí. Bude doma akorát vždycky jenom na letní prázdniny a to nějak zvládneme." Slyším říkat mojí mamku. Dneska jsem totiž dostala dopis z nějaké škol čar a kouzel v Bradavicích. Tiše jsem si povzdechla. Slyšela jsem tátu akorát zamumlat tak dobře. Věděla jsem, že nic zajímavého se už nejspíš nedozvím, tak jsem zase šla k oknu, vyklouzla ven, seskočila ze střechy a ztratila se v temné noci.

Konec Flashbacku.

Z tohoto vzpomínání mě vytrhne hlas nějaké ženy, která frustrovaně vykřikne: „Vlak za pět minut odjíždí!" Tak jsem vylezla z poza sloupu a šla si nastoupit.
Vždycky se modlím, abych měla kupé sama pro sebe a jak tak postupně procházím vagonem, začíná mě trochu přepadat panika. Vydechnu úlevou, když se podívám do posledního kupé, které je prázdné. Tak zaujmu místo u okna a zadívám se ven. Před vlakem stojí hrozně moc mávajících rodičů. Otcové se většinou jenom usmívají a většina matek si u mávání druhou rukou utírá kapesníkem mokré oči od slz.
Někdy si říkám: Nemělo by mi být z tohohle smutno? Neměla bych se cítit špatně, že moji rodiče mi vždycky řeknou jenom strohé: „Ahoj, uvidíme se v létě." Jsem já vůbec člověk?
S těmito chmurnými myšlenkami si otevřu učebnici lektvarů. V lektvarech chci být vždycky nejlepší. Mám k tomu sice vlohy, ale furt je prostor na zdokonalování. Přece jenom, jsem ve Zmijozelu. Ano. Opravdu nevím, proč to vlastně Moudrý klobouk udělal, ale jsem tam. Bylo to hrozné pozdvižení, když se tahle zpráva roznesla po koleji. Nikdo mi nikdy ve Zmijozelu neřekne jinak než: Mudlovská šmejdko, špíno, nebo ostudo Zmijozelu. Důvod, proč nemám žádné přátele.
Někdy, nebo spíše vždycky se za svůj původ hrozně stydím.