Už po několikáté se musím okřiknout, abych se soustředila na čtení a neztrácela se pořád v myšlenkách, ale neustále jsem se vracela k mým rodičům. Tak jsem zavřela lektvary a zadívala se z okna. Jsme asi v půli cesty. Najednou vlak začne pomalu zpomalovat, dokud nezastaví úplně. Začnou nejspíš po celém vlaku zhasínat světla. Jelikož, venku už je docela tma, tak v kupé je šero. Vezmu si tedy do ruky hůlku a zašeptám: "Lumos." Taky se začne nehorázně ochlazovat. Dýchám z pusy páru a začíná se objevovat i námraza na okně. Otevřu dveře vedoucí na chodbičku a vykouknu ven. Viděla jsem několik ostatních lidí, kteří očividně taky neví, co se děje. Buď vypadali zmateně, nebo vystrašeně.
Když jsem si sedla zpátky na sedadlo, vlak cuknul a byl slyšet zvuk, jako by někdo otevřel dveře od vagónu. Opatrně jsem se podívala do chodbičky. A v tu chvíli jsem to uviděla. Obrovská černá bytost zahalená v kápi pomalu jakoby "proplouvala" vagónem. Měla na sobě černý plášť, který kolem ní vlál, i když tu nebyl žádný vítr. Byl to Mozkomor. O nich jsem už kdysi četla. Jsou to azkabanští strážní. Když jste poblíž, tak máte pocit, jako kdybyste už nikdy neměli cítit radost nebo štěstí. Jednoduše jakékoliv šťastné emoce. Ovšem, mě bytí poblíž tohoto stvoření nijak nevadí, protože takhle se cítím snad pořád. Vidím, jak najednou se zastaví u jednoho kupé a otevře dveře. Zatajím dech. Nechtěla bych sedět v tom kupé. Pomyslím si. Najednou z kupé, do kterého vešel ten Mozkomor, se ukáže obrovská záře, která osvítí celý vagón. Patronovo zaklínadlo. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by tohle zaklínadlo vykouzlil. Musel to být velice schopný kouzelník. Bílé světlo Mozkomora vyžene z vlaku.
ČTEŠ
Fox
FanfictionNěkdy, nebo spíše vždycky se za svůj původ hrozně stydím. - Všechny práva na postavy a základ příběhu patří J.K. Rowlingové. Samožřejmě, až na ty, co jsem vytvořila já.
