Zvěrolékař a psí historky

Předmluva 2

Usmál se: ,,Samozřejmě že ano. K přijetí stačí, když dostanete dvě dobré známky a dvě horší. Nezáleží na tom, ze kterých předmětů. Fyziku, chemii a biologii můžete studovat v prvním ročníku veterinární školy.''

I tohle musí znít novodobým studentům neskutečně - pro mě to ale bylo záchranné lano. ,,Určitě získám tři jedničky.''

,,Prima,'' řekl. ,,Pak se nemusíte trápit.'' 

Zaváhal jsem. ,,Musím se ale hodně snažit, abych dostal z matematiky trojku. V matematice jsem strašně slabý - budu ji potřebovat při veterině?''

Znovu se usmál: ,,Jen abyste si sečetl celodenní výdělek,'' odpověděl dobromyslně.

Bylo rozhoduto. Stanovil jsem si jednoznačně svůj cíl. Ve čtvrtém a pátém roce jsem úporně studoval a teď mi připadá směšné, kolik času jsem trávil tím, že jsem se mořil s evidentné neužitečnými předměty. Zvlášť s latinou. Latinu jsem miloval a většinou jsem seděl blaženě soustředěný nad Vergiliem, Ovidiem a Ciceronem. Myslím, že ke konci bych býval už schopný inteligentně konverzovat s kterýmkoliv starm Římanem, ale coby studentu veteriny se mi neustále vnucovala myšlenka, k čemu mi to všechno bude. Přátelé mi dodávali odvahu: ,,Latina ti pomůže rozumět lékařské terminologii,'' tvrdili.

Jistě mi to pomohlo ale o moc víc by mi byla pomohla biologie.

Jak jsem doufal, získal jsem tři jedničky a matematiku se mi podařilo zvládnout na trojku. Na počítání jsem naprosto tupý a nechápu, jak jsem mohl projít, ale říkalo se, že když člověk získal jedničku z latiny, tak mu to ostatní prostě dali, možná tedy, že to byl můj případ. Tenkrát jsem si s tím nedělal starosti. Chytil jsme se drápkem - byl ze mne student Glasgowské veterinární školy. Vykročil jsem na cestu k psímu lékařství.

Věděl jsem naprosto přesně, jaký psí lékař budu. O prázdninách před nástupem do veterinární školy jsem se vznášel na oparu této vize. Viděl jsem se jasné a zřetelně, jak stojím v operačním hávu uprostřed zářícího operačního sálu obklopen sestrami. Na stole ležel pes, kterému má brilantní zdatnost navracela zdraví. Nebo jsem prodléval v bílém plášti mezi neposkvrněnými stěnami ordinace a ošetřoval jsem houf psů, velkých, malých, vrtících oháňkami a nemocných. Všichni byli milí a všichni potřebovali mé služby. Nádherná perspektiva!

Když jsem ale na začatku podzimního semestru spolu se svými kolegy nastoupil do školy, shledal jsem, že školní veličiny mě v mých plánech nehodlaly podporovat. Měly pro mně plány zcela jiné. Chtěly ze mne udělat lékaře koní.

Veterinární školství zůstavalo stejné, navzdory zásadním změnám, a naše studium bylo zaměřeno na koně. Poslounost významnosti byla naprosto jasná. Kůň, skot, ovce, vepř,pes. Tuhle říkanku nám znovu a znovu opakovali a vtloukali do hlavy, když jsme se zaobírali svými učebnicemi. Sissonova tlustá Anatomie domácích zvířat předkládala vyčerpávající popis koňských kostí, svalů, zažívacího traktu atd., následovala asi pětina obsahu věnována skotu a v sestupné míře přišli na řadu ovce, prase a až na úplný konec zastrčený pes.

Tétož se dálo s důležitým předmětem Chov zvířectva. Když náhlížím do zažloutlých stránek své padesát let staré učebnice, zjišťuji, že téměř celá pojednává o péči o koně, zařízení stájí, péči o vzhled koně, stříhání hřívy, postroji a sedlání a rozsáhlému rozboru  podkování. Museli jsme se učit, jak nasadit koni podkovum jak odstranit starou a přitlouct novou. strávili jsem hodiny v kyselém zápachu kovárenských dílen. Předpokládalo se, že dokážeme bez chybičky ustrojit tažného koně: chomout, postroj - sedlo a zadní opěrný řemen, uzda a otěže a podbřišník.

To všechno mě velmi překvalipo a dalším překvapením byl úplně jiný přístup k práci a ke studiu. Ve škole Hillhead jsem si zvykl na přísný režim. Úroveň vzdělání byla vysoká a učitelé brali své povolání vážně. Byli rozhodnuti, že výuku dokonale zvládneme, a za jakoukoli nedbalost následovalo okamžitě pár ran koženými dútkami. Teď jsem se ale ocitl ve světě, kde jako by se nikdo nestaral, jestli se učíme nebo ne.

Součastná veterinární fakulta na Glasgowské univerzitě je právem považována za jednu z nejlepších na světě s veškerým moderním vybavením a spoustu brilantních profesorů. Glasgowská škola před padesáti lety byla velmi odlišná.

Byla to dlouhá, úzká, zchátralá budova v mizerné části města a někdo mi sdělil, že kdysi sloužila k ustájení koní - za časů, kdy glasgowské tramvaje byly taženy koňmi. Dozajista tak vypadala. Ve snaze vylepšit jeji vizáž ji natřeli na chorobnou žluť, ale nepomohlo to.

Ve druhé polovině dvacátých let vláda tváří v tvář klesající zájmu o veterináře rozhodla, že glasgowskou školu uzavře, a zastavila ji finanční podporu. Správní rada ale vynaložila veškeré úsilí, aby zvládla chod školy, a když jsem tam já nastoupilm stále ještě se drželi, byť jenom na vlásku.

Naši učitelé - až na pár vyjímek - byli staří praktici v důchodu. Někteří skutečně už velmi staří, hluší, krátkozrací, bež valného zájmu o to, co dělali. Profesor botaniky a roologie konal svou práci tak, že nám hlasitě předčítal z učebnice. Velmi často obrátil omylem dvě stránky, ale nikdy si toho nevšiml, dokud jsme nezačali ječet. Pak na nás zažmoural přes okraj brýlí, pousmál se a bez rozpaků se vrátil o stránku zpátky. Měli jsem ho moc rádi a halasným hulákáním jsme mu projevovali svou náklonost a uznání, když na konci každé hodiny utrousil stejný vtípek.

,,Tedy, pánové,'' mručel zapomínaje, že je mezi námi i jedna dívka. ,,Na svých zlatých cibulích zjišťuji, že náš čas nadešel.'' Ovace přijímal s přívětivou elegancí.

I studenti byli jiní - mnozí z nich farmářští synové a někteří až z dalekého severu a z Hebrid. Tyhle chlapce z vysočiny jsem si upřímě oblíbil. Byli zdvořilí, vážní, otvídovaní a jejich mírný akcent rychle přešel do galštiny, když se ocitli jen mezi sobou. Zbytek byli chlapci z měst celé británie.

Největší šok jsem zažil, když jsem zjistil, že někteří tu jsou ve škole už neuvěřitelně dlouho a bez jekéhokoli výsledku. Jeden mládenec, jmenoval se McAloon, tu prodléval čtrnáct let, a s úsměvem absolvoval teprve druhý ročník. Tehdy to byl rekord, ale jeho následovníci ho překonali i dvojnásobně. Vysvětlení bylo jednoduché: škola zoufale potřebovala peníze. Neexistovalz granty a nikoho nevyhodili, i když propadl u zkoušek, pokud rodiče pravidelně platili. Proto byli tihle veterinární váženými členy společnosti, zejména ten se čtrnácti lety, a když nakonec odešel a vstoupil do šlužeb policie, všem se po něm stýskalo. Stařičký dr. Whitehouse, který přednášel anatomii, byl očividně dojatý.

,,Pan McAloon,'' pravil, odložil lebku koně a zamířil ukazovátko na prázdné místo, ,,sedával v téhle lavici jednáct let. Bez něj to tu bude velmi podivné.''