Zvěrolékař a psí historky

Předmluva

Jako dítě jsem byl fascinován psy a strašlivě jsem toužil stát se psím lékařem. Potom jsem celý život ošetřoval neduhy krav, koní, ovcí a vepřů a přesto teď, na slonku let spisuji knihu psích historek. Domnívám se, že je na místě spíš vysvětlení než toto úvodní slovo - předmluva.

Je to velmi prosté. Vyrůstal jsem v Glasgowě uprostřed psů - vlastních i cizích. Bydlel jsem na západním konci města, které se pozvolna vstřebávalo do volné krajiny. Z okna jsem viděl Kilpatrick Hills a Campsie Fells na severu a Nailston Pad za Clydem a hory za Barrhead na jihu. Ty zelené kopce mě lákaly a já jsem se za nimi vydával, ačkoli byly daleko - vyrážel jsem kolem roztroušených domků vzhůru k vrcholům, z nichž jsem viděl jezera a pohoří Argyllu. Když na to teď vzpomínám, připadají mi ty vzdálenosti obrovské - za den jsem urazil i padesát kilometrů - a Dan byl vždycky se mnou. Dan - irský setr, štíhlý a krásný, s nádhernou srstí - se mnou sdílel potěšení nad líbeznou krajinou.

Obvykle se mnou chodívali kamarádi ze školy a spolešně jsem - za těch dlouhých slunných dnů - spokojeně pozorovali naše psy, jak si hrají. A už tehdy, tenkrát jako chlapce, mě zaujal charakter a chování těch zvířat. Psy jsem nikdy nepovažoval za cosi neměnně daného, samozřejmého. Proč byli tak oddáni lidem? Proč byli šťastni v naši společnosti a vítali náš příchod s tak nehoráznou radostí? Proč pro ně bylo největším potěšením být s námi doma nebo kdekoli jinde? Konckonců jsou to jen zvířata a jejich hlavním zájmem by měla být snaha získat potravu a bezpečí. Místo toho rozdávali bezbřehou oddanost a věrnost, která neznala mezí.

A salší věc: meli tolik různých tvarů, rozměrů a barev, a přesto základní charakter zůstal stejný. Proč? Proč jenom?

Pátral jsem ve své osvědčené Dětské encyklopedii od Arthura Mee a překvapilo mě, že psi byli tisíce let druhy člověka. Egypťané je milovali a pravděpodobně byli i plnoprávnými příslušníky rodiny v jeskyních doby kamenné. Také jsem zjistil, že se předpokládalo, že pocházejí z vlků a šakalů. To všechno bylo zajímavé, ale nevysvětlovalo to jejich přitažlivost a nepřestával jsem o tom bádat. A toužil jsem být neustále ve společnosti psů, celoživotně s nimi pracovat - ale nenapadlo mě, jakým způsobem bych to zařídil.

Začalo se to tříbit a krystalizovat, teprve když jsem zahlédl ten článek v časopise Meccano. Článek s titulem POVOLÁNÍ VETERINÁŘE - VAŠE KARIÉRA. Jako veterinář bych mohl být se psy neustále, mohl bych se o ně starat, léčit jejich choroby, chránit jejich životy (třeba některému i zachránit život). Zatočila se mi z té představy hlava.

Zabýval jsem se tím zbrusu novým plánem, když k nám do školy přišel na přednášku starý dr. Whitehouse, ředitel Glasgowské veterinární školy. Pro stovky dnešních mladých lidí, marně usilujících o přijetí na veterinární školu, musí být nepředstavitelné, že tenkrát tyhle instituce doslova odcházely chlapce i děvčata a prosily je, aby k nim nastoupili. Důvody byly prosté. V roce 1930 trýznila zemi strašlivá hospodářská krize, lidé si nemohli dovolit chovat domácí zvířata pro potěšení v té míře, jako dnes - a co bylo vůbec nejdůležitější - tažný kůň, kdysi sláva a pilíř veterinární profese, rychle mizel z ulic a polí. Veterináře nikdo nepotřeboval.

Dr. Whitehouse však odmítal názor, že veterinařina je v koncích. Vyložil nám, že bychom jako veterináři nikdy nezbohatli, ale náš život by byl přepestrý a v mnoha ohledech by nám poskytl uspokojení.

A bylo to. Věděl jsem teď uplně přesně, co si počnu a jak si žařídím život, ale připadalo mi, že mi v cestě stojí obrovské překážky. Veterina byla vědecká profese a já jsem rozhodně nebyl vědecký typ. Ve škole jsem prospíval v angličtině a v jazycích a už jsem se oddělil od spolužáků, kteří se zabývali předměty, jako byla fyzika a chemie. Kromě toho mi bylo skoro čtrnáct a za osmnáct měsíců jsem měl skládat závěrečnou zkoušku - skotskou maturitu. Příliš pozdě, abych cokoli měnil.

Mohl jsem podniknout jediné. Zajel jsem do veterinární školy promluvit si s dr. Whitehousem. Dr. Whitehouse byl báječný starý pán, osobnost silná a dobrotivá, s jemným smyslem pro humor. Trpělivě vyslechl příval mých problémů.

,,Mám hrozně rád psy,'' vyložil jsem mu. ,,A chci s nimi pracovat. Chci se stát veterinářem. Ve škole ale chodím na angličtinu, francouzštinu a latinu. Na žádný přírodovědný předmět. Mohu se dostat k vám do školy?''