Co mám dělat, když...

Když se cítím sama

I já mám svůj vnitřní svět. Je bohatý, přesně tak, jak bohatý jej chci mít. Je v něm dobře. Nic tam není nemožné. Například když se cítím sama, tak vypnu. Zruším ty figurky na ulici, auta, lidi ve škole. Vše doléhá jen z dálky. Je to příjemné. Vůbec nezáleží na tom, jak vypadám, co mám na sobě, žádná z těchto blbostí není podstatná. Sním. Ano, je to dění snění...
Ale tak jako po noci přichází ráno, i já se jednou prostě musím probudit. Musím- odporné slovo. Co uděláme pak ? Můžu se zase těšit, až budu snít. A třeba si k tomu pustím magneťák. A třeba si k tomu... Ale pak se zase vzbudím. Jednou to určitě bude jiné. Jednou až... Jednou až... Ale já nechci čekat ! Chci teď a tady. Jak ? Najdu to v knížkách ? Blbost. Řekne mi to někdo ? Koho se mám zeptat ? Komu vlastně můžu říct, že jsem strašně sama ? Ano. Jen sobě. A taky jen sobě můžu přiznat, že když jsem sama a nic nedělám proto, abych nebyla, tak vlastně chci být sama... Ne. Já si nic nenamlouvám. Nechci být sama. Teď jsem se rozhodla. Jo, to už bylo víckrát a dopadlo to nedobře. Ale prostě teď jsem si řekla a hotovo. Vyjdu ze samoty ! Mozek udělal ''blik'', vůle nabrala směr. Tak za prvé: přestanu se pozorovat, spíše budu koukat na věci a lidi kolem- a schválně, na všem, co udělají, třeba i na tom nejhorším, budu hledat něco dobrého. Třeba i na zlodějích, třeba na tom, že ten druhý má zpitvořený obličej. Něco dobrého na tom, že například já mám uhry.
Až to pořádně natrénuju- no, alespoň za čtrnáct dní- tak vyrážím někam mezi lidi. Schválně. Sama proti sobě. Třeba na zimák, i když bruslím jako domorodec od rovníku. No a co ! Vždyť i na tom je něco dobrého. A klidně můžu jezdit sama. Anebo si půjdu zaplavat. No a co, že nemám atletickou postavu ! I na tom je něco dobrého. Budu chodit tam, kde jsou lidi, a přitom je nebudu potřebovat !
Tak. Až si na ně zvyknou (třeba se s někým i seznámím), pokusím se pro ně něco udělat. Sama sobě k zlosti. Udělat něco pro ty trapné figurky. Udělat něco takového, aby mi to nemohli vrátit, zaplatit, prostě nic. Jejich rozpaky, to bude moje odměna. Třeba, třeba jen tak složím nějaké babce uhlí. Třeba jen tak pomůžu někomu neznámém na stavbě. Skládat materiál, něco podávat, uklízet cokoliv. Nabídnu se mu a- no to je pěkná blbost. No a co ! Vždyť já můžu dělat blbosti. Jen deuhým vždycky musím dát nabídku ke konkrétní činnosti. Viditelnou. Hm, třeba budu mít doma kluka... Teda, co ten můj mozek napadá...
Prostě budu něco dělat pro ty, kteří mě štvou. Schválně tak, aby mě nemohli odměnit. A co budu dělat pak ? Pokud to vyjde, přijdu mezi lidi a budu na nich umět vidět to dobré. I na grázlech. Budu dělat věci, se kterými nepočítají. To je překvapení a já sama sobě budu moct říct, že jsem potřebná. Ano, to je ono. A pokud se seznámím s lidmi, už nebudu sama. Tedy- co vlastně potřebuji, když nechci být sama ? Uvědomit si, že bych chtěla, není nic. Ale- já chci ! To dokáže divy.