Before my suicide [cz]

(22) Freaking privacy part

205 days before my suicide, Atlanta

Když se vám v životě stane něco, co zásadně ovlivní vaše potřeby, musíte vynaložit veškerou snahu na to, abyste našli pozitiva i v maličkostech. Co se týče mého naštípnutého předloktí, v první chvíli se zdálo, že na tomhle zranění se nedá najít nic kladného. Jak by to také člověku mělo jít, když jediné, na co myslel byla ostrá bolest v ruce. Ale hned druhý den jsem zjistil, že vedle těch negativ jsou právě i výhody.

• Mamka se rozhodla, vzhledem k tomu, že ještě pochází ze staré školy a na alternativní léčby moc nevěří, že každé ráno budu povinen vypít jednu sklenici mléka a preventivně i lžičku rybího tuku. To aby mi prý nezřídly kosti a neměl tak vysoký cholesterol jako můj otec. (Přestože jsem si hledal, že velké studie příznivé účinky nepotvrzují.) Ta sklenice mléka se ještě dala přežít, protože tady nastává první výhoda. Dostával jsem k ní talíř sušenek. S rybím tukem už to bylo horší. I když mi byl přinášen až do postele, nic to neměnilo na tom, že je to to nejhorší, co jsem kdy dostal do pusy. Dokonce i Palačinka, které jsem se to snažil dát vzápětí potom, co mamka opustila pokoj, souhlasila.

• V podstatě jsem byl doma jako ve vězení. Měl jsem tam postel, dostával jsem najíst v předepsané denní hodiny, ale ven jsem měl zakázáno chodit. Kdovíproč. Možná ze strachu rodičů, kteří se snažili předcházet dalším zraněním, co mě v tom velkém světě čekají. Jediné bezpečné místo, kde jsem mohl trávit čas, bylo před televizí. A protože to byl jeden z mých málo zdrojů zábavy, mohl jsem si vybírat kanály, na které se budeme koukat.

• A poslední a nejdůležitější výhoda. Když už jsem měl zákaz chodit ven, souviselo s tím i navštěvování školy, kam jsem samozřejmě nesměl. Alespoň podle mámy. Takže jsem se nejenom vyhnul brzkému rannímu vstávání, ale také všem lidem, které jsem nechtěl vidět.

Samozřejmě čas od času jsem některá ta pravidla porušoval. Moje tajemství s rybím tukem znáte, ale nevíte, že jsem konal i další přestupky co se navštěvování venkovních prostor týče. I když to bylo pod dohledem jednoho z rodičů.

Tak třeba v pátek, kdy jsem měl to štěstí a zůstal doma, se táta rozhodl, že kvůli blížícím se Vánocům a tlaku sousedů, vyvěsí i on světýlka. Co se týče takových předvánočních příprav, nikdy na to moc nebyl a nerad tyhle věci dělal sám. Jako volná ruka, doslova jen jedna, jsem měl přispět ke spolupráci, ale netušil, že mu s mojí dočasnou indispozicí budu asi tak platný jako sáňky v létě.
Zatímco se táta na štaflích nahýbal ke střešním rámům a zběsile rozhazoval rukama, kolem nichž měl obmotaná světýlka, bezmocně jsem stál kousek pod ním a snažil se zbytek drátků rozmotat. Jenže když máte k dispozici jenom jednu končetinu, jde to poměrně těžko, takže celá ta práce nám zabrala okolo hodiny. A jak jsem si vzápětí ověřil, nejedny zvědavé oči byly tou komickou událostí pobaveny.

Živoucím důkazem se stal Rio, který když se vrátil ze školy, zastihl nás v tento kouzelný okamžik. Jak bylo vidět, přestože na zápase očividně nebyl, moje zranění ho nepřekvapilo. Evidentně se o tom ve škole mluvilo dostatečně. Jenom si mě pobaveně prohlédl, pokynul mi hlavou na pozdrav a pak zmizel v útrobách domu Fayových.

Vzápětí nato se ve dveřích našeho domu objevila mamka, která tátu obvinila z mojí přítomnosti venku a přikázala mi, abych se okamžitě vrátil dovnitř. Abych neprochladl.

Protože páteční výzdoby venkovních příslušenství dopadlo katastrofálně, v sobotu se táta rozhodl, že všechno udělá sám. Odvážně se do toho vrhl již v devět ráno a pokračoval až do hodin, kdy se začalo stmívat. Ne, že by trvalo dlouho udělat venkovní dekoraci, ale do toho si vzpomněl ještě na několik věcí, které musí zařídit. A takhle trávil svůj den volna.