1. Díl
Seděla namístě nahá jako vylitá káva. Nasákla sluneční zář do svých pórů a čekala na vlastní pohyb, jenž se měl stát, měl unést jedinou chvíli za rohy ulic, aby poznala, po čem už dobu touží až ji kůže odumírá, padá v černé květy. Toužila po soukromí, jež bylo narušeno přítomností cizince, který nemá vlastní zemi. Procestoval přes široké pláně, obří velkoměsta, tiché vesnice, hlavy velikánů, mlhavé silnice a klíny prostitutek, ale i tak nepoznal jedinou krajinu, ve které by mohl zapustit hořké kořeny slasti. Dýchal pudr jako vlastní pot. Kašlal lásku jako vlastní nemoc. Ženské žhavé pohlaví to ho dráždilo. Jen myšlenka se mu vlila do žil jako jed neprospaných nocí, aby nezamhouřil oči a blouznil jako roj zhnusených tanečnic, jež tančili s ohnivě rudou sukní vždy nahoře a s podprsenku v nocích ponořených vždy dole. Stával blízko. Jeho přítomnost rozvlnila nebe, s nímž později zahalil vlastní nechutné myšlenky, aby si nikdo nevšiml, že vylézají a padají na zem jako červi šeredného a prolezlého rána. Povídal ji. Něžně se ji dotýkal. Doufal, že ráda mlsá lži jako dítě cukrové kostky. Hladil její prohnutá záda. Stále cítil jejich esovitou sílu, něžnou a zároveň silnou, drží tohle kovové tělo. Grimasy se mu měnily s hroznovou příchutí, proto se začervenala a utopila se v myšlenkách paláce. Prsty ladily její svaly, proto stále oči nezamkla. Otevíral její ústa polibky, proto se dusila touhou. Neodešel ani potom. Stále chtěl víc. Ona měla ráda jeho lži, sladké od jablka, které nakousl pod jejím ňadrem. Zazářil, když jedl zakázané ovoce, které mu prodala, i když nesměla. Úsměv mu vyřezával vrásky, v nichž se skladovaly všechny písmena jeho slov. Míchaly se v román bez konce a začátku. Snažila se ho přečíst, ale jenom jí to pomátlo hlavu. Točila se ji hlava. Stála tam u slunečnice, která se otočila od slunce. Teď ta žena proklínala svoje zmrznutí v čase, v bronzu. Muž zmizel z pohledu, jen stín zůstal po jeho přítomnosti. Nemohla se hnout. Kapka padajíc z oblohy, uviděla tvař muže, který neměl domov nikde jinde než v ženském přirození, teď si našel další. Stál tam najednou s křivým obličejem, s hladem na víčkách a s nechutností na nevyřčených slovech. Jako jehla ji propíchl kovovou kůži. Chtěla křičet, chtěla vylít moře, chtěla vzít své kovové tělo a letět pryč, ale nemohla. Zůstala na stejném místě, se stejným výrazem a jedinou změnou na její duši, jež je uvězněna v bronzové kůži s otisky cizince.
2. Díl
Stále vzhlíží k obloze žena. Nepřestala snít o svatbě s mračnem, které se bude navždy toulat jako stádo ovcí. Ona je spoutaná řetězy k zemi. Nepustí ji, i kdyby chtěla, i kdyby měla křídla. V srdci ji hořelo palivo věčné touhy. Nesnesla omezenost, jež ji kroužila po těle. Nesnesla odhodlanost, již nemohla vypustit. Prsty drtily zeminu, jako by se ji snažily proměnit na vzduch. Doufaly, že nahlédnou pod betonové slupky, které se rozvětvují do nebe. Šedé kořeny bloudí po rozlitém mléku, splývají milenecky spolu. Svoje semena vášnivě rozsévají do lidského srdce, kde žilnatá šedivost mluví o krásných a bolestných dnech. Slova se jemně a tvrdohlavě odtrhují od pumpy a dále pokračují železnými tepnami zpátky do očí, aby zanechaly zamlžený odlesk. Kdyby se nadechla, ochutnala by jed, proto se potopila do snů, kde její touhy chodily jako každodenní obyvatelé.
Olizovala skleněné tabule. Zanechávala na nich svůj umělecký podpis. Nenechávala se strhnout vlastním dílem do únavných konců. Přivřela oči a znovu zavelela slinám, aby dál čmáraly, dokud se stromy nezamažou, dokud chodník nespadne do silnice, dokud se silnice nerozteče silou řeky, dokud domy nepoplují po vzdušném oceánu. Musela rozmotat jazykové klubíčko, protože vypouštěla ze sebe všechny zamalované řeči, jako by je napadly neposlušné děti s výrazy opilých mužů, se sladkostí snového příběhu. Slova ji šla neseřazená za sebou, sloupy, jež hned padaly. Roztrhávala se, řetízky po milencích. Znovu vytáhla před zrak vlastní vzpomínku té kruté události, aby zase unáhlila ji hned zapomenout. Cožpak se bude dále trápit? Cožpak nechá násilné vzpomínání ji odemykat oči v noci, když se chce jen nechat zahrabat pod ospalé listí a propadnout do náruče zeminy, uzavřít se do vlastního hrobu, jenž skončí s prvními červenými paprsky? Tento rituál opakovat dál a dál. Každý spánek delší a ten poslední nejdelší. Opadala ji představa znovu do tuhé stálosti. Možná, aby trpěla.
Kouřil kolem ní starý dědek s dýmkou z motýlů. Vyfukoval ryby jako vlastní myšlenky. Takový člověk tuší, kdy se jelen dotkne kuše, kdy smrt se napije piva. Kráčel kohoutím krokem. Vrhal pohledy jako zraněný. Padal do spánkové hlubiny ještě předtím, než naposledy vrhl usměvavé oči k obloze a vyrval ze sebe zvuk bolesti, který se hromadil jako voda z kanálů a trýznil ho. Smrt vepsaná na zobáku, proto se neusmívá. Plamen peří dohořívá, proto pláně už nemají tu svoji sytě ohnivou barvu, místo toho se zakutálely do šedivé mastnoty. Postoupil blíž jako nahé pocity. Nemohl propadnout do hlubokého spánku při tak krásných deštích, že ne? Jeho oči kalené bahnem ani nemrkly a švihal s nimi z jedné strany na druhou. Házel je na popel, jenž sešel z nebe, snad aby ho utěšil. Mlha stála mezi nimi, bílá krajková zeď vedla až k samému hrobu, kde zpívaly sršně o pomalých dnech. Sáhla na něho prsty lízajíc svoje rány. Poznala něco zakořeněného už roky a zároveň shnilého už dny. Kousky spáleného masa se skrývaly v jeho kleci z kostí. Tušila jeho opravdovou podobu, cítila z něho kvítí, jež rozkvetlo na louce po válce. Chůze člověka zde zmizela už z let utopených v hlubinách společného zapomnění. Slza trhala svým pádem tvář starce, rozmočila mu šaty, potichu kradla poslední čas. Papírové ruce už odletěly k vatovým mořeplavcům. Oči, dvě jezera, se rozlily do ulic, aby hned zmizely do kanálu. Držela v sobě odpor k této změně, přestože mohla také uniknout do scenérii a pocítit svobodu, s níž klouže na obloze peří, ani se nezadýchá a už přetrhává řetězy, už letí nad zemí jako sny. Patří mezi ty, co neobklopuje starost, poněvadž tu nechávají dole. I když také čelí smrti, padají do bezmocného, naivního stavu, umírají bez vědomosti svého konce.
