Vánoční putování ✅ DOKONČENO

Polétavá potvora

Zimní slunovrat se blížil. Pro většinu obyvatel Severních království to byl jen další den znovuzrození slunce, ale pro zaklínače z hradiště na Kaer Morhen měl tento den větší význam.

Na zimu se vědmáci vždy stahovali do svých tvrzí, aby tam přečkali chladné období až do jara, kdy mohli opět vyrazit na Stezku. Bylo to jediné období roku, kdy se všichni sešli, pokud byli živi, to dá rozum.

Měl tam namířeno i Geralt, proslulý zabiják monster a příšer. Nikdo, ani on netušil, že tento zimní slunovrat bude zcela jiný než všechny předchozí dohromady.

***

Už se smrákalo, bělovlasý muž jel na své hnědé kobylce po obyčejné cestě.

"Jestli se budeme takhle courat, budeme se muset utábořit pod širým nebem," řekl své zvířecí společnici. Hnědka jen zastříhala ušima a, to se ví, neodpověděla. Měli namířeno na východ přes Redanii, překročit hranice a podél řeky Pontar dojít k Modrým horám. Odtamtud už po známých cestičkách a lesích dojedou do zaklínačského hradiště Kaer Morhen. Čekalo je ještě mnoho společných mil.

Zaklínač popohnal svého koně, aby přidal do kroku. Věděl, že pokud pojedou rychleji, měli by se dostat do malé vesnice, tam by se možná dal najít nocleh, stáj i nějaká práce. A opravdu, zanedlouho se podél cesty začaly ukazovat známky užívání, vyjeli z lesa a ocitli se na křižovatce. V dáli už byla vidět světla ohňů. Na rozcestníku zapíchnutém v ohbí polňačky si mohl přečíst, že se blíží k vísce zvané Broňovice.

"Vypadá to, drahá Klepno, že dnes budeme spát v teple," informoval kobylu, která, to se ví, neodpověděla. Kopl ji patami do slabin, aby se přestala loudat a jankovitá klisna pohodila hlavou, zafrkala a dala se do klusu.

Na okraji vesničky Geralt zpomalil. Byl si vědom, že ho možná nebudou chtít přijmout. Zaklínači nebyli oblíbení, lidé na ně pohlíželi jako na zrůdy, mutanty. U první chatrče byla vývěska. Zastavil se u ní a seskočil z koně. Vývěsky byly nejlepší komunikační prostředek pro ty, kdo uměli číst, často se tam nacházely nabídky práce a mezi nimi i zakázky pro zaklínače. Geralt to samozřejmě věděl a nejednou díky vývěsce dostal slušnou zakázku. Mnohem častěji se ale stávalo, že mu za vykonanou práci odmítali zaplatit. Musel se pak dohadovat a to bylo snad horší než zabíjení příšer.

Na vývěsce viselo několik listin. Většina nezajímavá, ale jedna zaklínače přeci jen zaujala. Lejstro mělo pečeť a bylo úhledně sepsáno. Stálo tam:

Starosta je buď velmi sečtělý a umí dobře psát a nebo má nějakého písaře, pomyslel si Geralt a strhl zakázku z vývěsky, sroloval ji do ruličky a vydal se hledat starostu Broňovic.

Klepna zafrkala, pohodila hlavou a zatančila na místě, když jí na spěnky začal se štěkotem dorážet zablešený pes. Zaklínač na sebe nechtěl příliš upozorňovat a tak nenápadně udělal gesto pro znamení Axie, aby zklidnil mysl svého koně a vzápětí použil stejné magie k uklidnění psa, kterého rovnou poslal pryč.

Dorazil zhruba doprostřed vesnice a zastavil se před krčmou. Přivázal Klepnu k úvazovému kůlu pro koně, pohladil ji po krku a vydal se do lokálu.

Sotvaže vešel dovnitř štamgasti i ostatní návštěvníci se otočili a hospodský ryk utichl. Geralt došel až k šenku, za kterým krčmář utíral korbel ne zrovna čistou utěrkou. Byl to celkem vysoký a ramenatý chlapík s pivním pupkem, pleškou a pěstěným knírem. Geralt se opřel o pult.

"Hledám starostu," pronesl tiše k hospodskému.

"To by moh říct každej," utrhl se na něj kníráč a pokračoval v leštění korbelu.