Když film skončil tak jsem jako první vyšel z kina...chtěl jsem ho znovu vidět...ale už tam nebyl.
Smutně jsem si povzdechl a vydal se domů.
Procházel jsem parkem...když jsem zaslechl vzlyky...pootočil jsem hlavu a všiml si kluka menšího vzrůstu jak sedí na lavičce a hlavu má schovanou ve dlaních.
Přišel jsem blíž a hned jsem uhodl kdo to je...
Posadil jsem se mlčky vedle něj...hned jak mě zaregistroval se na mě podíval svýma uslzenýma očima.
Jeho hnědé kadeře mu padaly do očí a po tvářích mu tekly slzy.
Trochu jsem se k němu přiblížil a palcem mu slzy setřel.
Nic neříkal a stále mi hleděl do očí.
Několik minut jsme tam mlčky seděli a vzájemně si hleděli do očí.
,,Řekneš mi...proč jsi brečel?" zeptal jsem se ho opatrně...nic neříkal...jen koukal před sebe a hrál si s prsty.
Po chvíli se na mě podíval.
,,M-mohl by js-jsi mě doprovodit d-domů?" vykoktal ze sebe vystrašeně a začal se dívat všude okolo.
,,Jasně" křikl jsem šťastně a postavil jsem se na nohy. On se usmál a vstal taky.
,,Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal jsem se ho po chvíli a on se na mě pootočil.
Nic neříkal ale po chvíli svoje jméno zašeptal tak potichu jakoby se bál ho vůbec vyslovit.
,,Eddie"
Baf!😂
Jste nečekaly co?🤗
Trochu zvláštní konec kapitoly😂 ale nu což😂💁🏻
Tuhle kapitolu jsem napsala narychlo takže je podle mého strašná...ale doufám že nevadí💁🏻
PS: nespletla jsem si jméno, to Eddie je tam schválně🤗😉
ČTEŠ
Boy from the cinema.•[DOKONČENO]•
FanficNikdy jsem ho tam neviděl. Byl...jiný než ostatní. Už na pohled vypadal výjimečně. Jediný pohled na něj...a věděl jsem že kino je od teď moje nejoblíbenější místo.