,,Bratře kam mě to vezeš?“ Položila mu otázku černovláska sedící na sedadle spolujezdce. Upírala na staršího bratra prosebné černé oči. Hnědovlásek ji však ignoroval což bylo u něj nezvyklé. Bratr stiskl křečovitěji volant a šlápl víc na plyn. Stříbrný kombík zrychlil na opuštěné silnici. Kapky deště bubnovaly jak do kapoty tak do střechy auta. ,,Ryne, okamžitě mi odpověz!“ Zvýšila na bratra navztekaně hlas. Řidič jí věnoval pohled, ve kterém se blýskalo zoufalství a obavy. Ewelyn se zvýšil tlak. Neměla z cesty dobrý pocit. Už od toho momentu, kdy její jindy klidný tichý bratr vběhl do jejího pokoje se slovy ať se okamžitě na lehko sbalí a na nic se neptá.
,,Ewelyn teď mě poslouchej a nepřerušuj prosím.“ Začal Ryn mluvit tichým roztřeseným hlasem. ,,Tady je vizitka. Pokud se mi něco stane, zavolej na to číslo a řekni mu, že tě posílá Ryn.“ Vtiskl jí vizitku s křížem do ruky. Ew upřela azurově modré očikvůli kterým se ji dříve ostatní báli na jméno, které bylo vytisknuté nad číslem. ,,Hyori Okuma“ přečetla nahlas jméno a schovala si vizitku do černých dlouhých kalhot. Auto se zastavilo. Ewelyn si k tělu víc přitáhla bílý pletený svetr s vyšitým černým křížem přes celou hruď. Ve vozidle se výrazně ochladilo. To však nebyla jediná změna. Rynovo pohled až nepřirozeně ztvrdl. ,,Ewelyn, vylez z auta a schovej se do příkopu vedle silnice. Za žádných okolností nevylejzej a ani nedutej. Prosím“ vyřkl nahlas svojí prosbu a pohladil ji po černých vlasech. Oba dva vylezli z auta. Patnáctiletá dívka se podle instrukcí bratra schovala do příkopu. Nevěděla co se děje, ale bála se. Měla strašný pocit, že se něco stane. Měla celkem dobrý výhled na Ryna, který teď stál uprostřed staré silnice a dotkl se stříbrného řetízku na svém krku. Řetízek měl přívěšek v podobě černého kříže. Nikdy jí neřekl kde ten řetízek koupil. Bratříčku, co přede mnou skrýváš? Jen co si to pomyslela, o pět let staršího bratra pohltilo zelené světlo. Ew musela zavřít na moment oči.
Když je znovu otevřela, zalapala po dechu. Bratr stál pořád na tom samém místě, ale jeho oblečení se změnilo. Místo starých ošuntělých riflí, bílého trička a kožené bundy měl na sobě černé kalhoty, bílou košili s dlouhým rukávem a černý plášť se zlatým křížem na hrudi. Jeho hnědé vlasy teď byly propleteny zelenými pramínky. Korunku tomu nasazoval opasek s různými pouzdry a s dvěma pistolemi. Kousek před ním se objevil černý dým. Dým po chvilce pominul. Teď tam stály dvě postavy. Jedna byla vysoká skoro dva metry. A tlustá tak, že připomínala hordu masa. Tělo měl fialové a Ewelyn připomínal obrovského fialového hnusného slimáka. V duchu ho pojmenovala slimouš. Dvě malá očka připadala Ewelyn jako skvělá ironie hodící se k obrovské rudé puse, která zabírala půlku čehosi co zdánlivě mělo připomínat obličej. Vedle slimouše stála mužská postava. Ten už vypadal víc jako člověk i když tu pár nesrovnatelností bylo. Třeba jako že místo rukou měl pavoučí nohy, břicho měl rozpárané tudíž obnažoval pohled na své orgány ze kterých mu vykapávala zelená lepkavá hmota. ,,A já si říkal, že cítím exorcistu. Ten zápach se nedá splést. Nemyslíš Sli?“ Zasmál se muž chraplavým hlasem a probodával prázdným pohledem Ryna, který měl ruce připravené na pistolích. ,,Anoo, ty máš vždycky pravdu Urio.“ Ozval se obří slimák a z pusy mu vyšlo cosi co jen s pořádně živou představivostí představovalo smích.
,,Co tu pohledávají hnusní démoni jako jste vy?“ Zeptal se Ryn. V hlase se mu nacházel posměch. Ewelyn tlouklo srdce jako o závod. Věděla, že se bratr bojí. Cítila to, cítila jeho strach. ,,Ále jen tu něco hledáme víš. A my víme, že ty víš kde to najdeme. Tak to vyklop exorcisto!“ Zakřičel pavoučí muž a z jeho těla začaly vylízat pavouci. Ryn vytáhl obratně pistole do obou rukou a připravil si prsty na spoušť. Pavouci se k němu začaly blížit. Ozvaly se výstřely. Ryn začal střílet zelené projektily, které postupně zabíjeli pavouky.
