Hayffie - Jednodílovky

Rande na slepo

Všiml jsem si několika pohledů, jak sjeli pohledem po mých džínách a nevyžehlené košili.
Pravděpodobně jsem neodpovídal zdejšímu dress codu, ale co už. Čím horší to bude, tím dřív to skončí.
Vyhledal jsem pohledem ženu, která tu seděla jako jediná sama. Musel jsem si sám pro sebe přiznat, že vypadala celkem dobře. Medově blonďaté vlasy jí v pravidelných vlnách spadaly přes odhalená ramena a žluté šaty vyčnívaly nad každou ženu v téhle místnosti a nebyly to jen šaty.
Přešel jsem několika dlouhými kroky ke stolu a bez okolků se posadil na volnou židli.
Polekaně ke mně zvedla pohled a nepatrně se usmála.
„Omlouvám se, pane, ale na někoho tu čekám." Promluvila spořádaně omluvným tónem.
„Jo, já vím." Přikývl jsem. „Jsem Haymitch." Pokrčil jsem rameny, vzal do ruky menu a začal vybírat.
„Oh..." Vydechla překvapeně. „Těší mě, Haymitchi. Jsem Effie Trinketová." Věnovala mi milý úsměv.
„Hmm..." Zamrmlám jen a věnují se dal vybírání.
„No..." Odkašle si po několika minutách trapného ticha, nebo alespoň trapného pro ni, já se snažil si vybrat něco dobrého k jídlu. „Slyšela jsem od Finnicka, že vlastníte malý obchod ve Dvanáctém kraji." Snažila se zahájit konverzaci.
„Jo, to si slyšela správně." Kývnu a konečně si vyberu. „Hele, podívej, zlatíčko. Řeknu to narovinu, já tu nechci být, ty tu nechceš být. Pojďme rovnou přejít k tomu, že nás hodím autem ke mně domů, můžeme si to klidně rozdat na zadní sedačce v autě nebo klidně i u mě, nechám to na tobě, ale už se nemusíme nikdy vidět."
Tímhle monologem ji naprosto vyrážím dech a ona začne překotně koktat a nedokáže ze sebe vyloudit normální větu. Jediné na co se zmůže je ostrá facka a zběsilý odchod pryč.
Celá restaurace se otočí k našemu stolu a tiše přihlíží celému dramatu.
No, musím říct, že tohle nešlo podle mých představ, myslel jsem, že se chytne jako ta minulá holka z Kapitolu.
S povzdechem se zvedám od stolu a otáčím se k restauraci. „Všechno je v pohodě, jo? Zase se věnujte svým snobským večeřím." A odejdu ven.
Pomalu kráčím ke svému ošuntělému autu, když v tom si všimnu záblesku žlutých šatů, jak postává na kraji chodníku a na něco čeká.
Jen si pro sebe pokrčím rameny a dojdu k autu a nastartuji, vyjedu na silnici a ani nevím proč, ale zastavím vedle ní a stáhnu okénko.
„Hodím tě domů." Pronesu, protože se ve mně asi probudilo svědomí nebo tak.
„Ne, děkuji." Odfrkne si a udělá maličký krůček vzad.
„Nemel a nastup si, je zima, tak pojď." Podívám se na její šaty a i na tu dálku vidím husí kůži na rukách.
Dlouhou dobu otálela a vypadala, že to zvažuje a nakonec vzala za kliku a nastoupila si dovnitř. Nadiktovala mi adresu a já se vydal tím směrem.
„Proč si to udělal?" Zeptala se najednou.
„Co přesně?" Oplatím jí otázku otázkou.
„Proč si vůbec přišel, když ses choval tak jak ses choval?"
„Za prvé bych se chtěl omluvit, většinou to na ty Kapitolské snobky funguje a navíc jsem ani přijít nechtěl. Nejsem úplně fanoušek těhle věcí jako je rande na slepo."
„Nejsem jako oni, kdybys tomu dal čas zjistil bys to sám. Tady bydlím." Ukáže před nás. „Děkuju za odvoz, Haymitchi." Nevěnuje mu jediný pohled natož úsměv, vyleze z auta a ani se neohlédne. Ještě pár chvil jsem zíral na zavřené dveře, za kterými zmizela a pak se nakonec odhodlal odjet domů.

----------

Chci znovu otevřít tyhle jednodilovky, takže pokud byste měli nějaké spešl přání pište do komentářů nebo tak :---))