Bledé orchideje s rudými krůpějemi

Výstava

Pracovní rána jsou vždy krušná. A nejinak tomu bylo v domácnosti, kterou sledujeme. Tik, jenž obvykle vstal svěží a pln energie, se sotva připlahočil ke stolu a udělal si snídani. Jan vstal bez nesnází - byl na ponocování zvyklý. Ráno a příchod do práce se odvíjel obvyklým způsobem. Tedy, až do té chvíle.

Na stolech v jejich kanceláři byly pozvánky na soukromou výstavu vzácných rostlin. Šéf oddělení je informoval,  že movitý majitel sbírky si přeje, aby se výstavy účastnili i někteří členové policejního sboru.

Tuto šanci naši protagonisté samozřejmě nemohli odmítnout. Strávit odpoledne prohlížením vzácných exemplářů květin a ještě za to dostat zaplaceno? Kdo by takovou možnost odmítnul?

Jedině Timotej se nejdříve zdráhal. Byl alergický na pyl a obával se, že by svou alergickou reakcí narušil průběh. Nakonec jej ale Jan přemluvil. Výstava se měla konat následující den od druhé hodiny odpolední do pozdních večerních hodin. Měla být soukromějšího rázu - jedině pro pozvané hosty. Timoteje to zase tak moc nelákalo, raději by strávil odpoledne papírováním na stanici a večer svou oblíbenou partií šachu. Zato Jan si nemohl nechat ujít příležitost konverzovat s místní smetánkou. A možná potkat nějaké okouzlující dámy.

Zbytek dne už probíhal bez vetšího vzruchu. Jen pár drobných případů - krádež rodinných úspor, dokončení zpráv z již uzavřených vyšetřování a týdenní kontrola vybavení. Večer se vracel Timotej sám domů - Jan jako obvykle ještě zašel na skleničku s kolegy. Tento večer ale nestrávil hraním. Rozhodl se co nejvíce zjistit o majiteli sbírky, neboť mu jeho jméno, uvedené na obálce pozvánky, připadalo povědomé.

Majitel se jmenoval Juan Ramirez, původem z jižní Ameriky. Šarmantní mladý muž snědé pleti a dlouhých, tmavých vlasů, vlastnil kromě obsáhlé a vysoce ceněné sbírky rostlin i návrhářskou dílnu a byl ve vyšší společnosti velice ceněn. Při prohlížení fotek z různých módních přehlídek si Timotej uvědomil, proč mu je to jméno tak povědomé. Pár košil z jeho kolekcí totiž vlastnil i Jan, který si na dobré oblečení velice potrpěl. Kousky, které vlastnil jeho spolubydlící, byly dost umírněné - pár černých košil s čínskými ornamenty na náprsní kapse. Ovšem to, co viděl na fotkách rozhodně byly šílené kreace. Plastovými, průhlednými kalhotami počínaje, růžovými košilemi s komicky vykrojenými dírami konče. Tik jen zavrtěl hlavou a vypnul stránku. Rozhodl se uklidnit rychlou partií šachu.

Jan oproti Tikovi zrovna v tu chvíli seděl v menším, útulném baru a popíjel tonik s ginem. Sledoval nápadnou blondýnu na druhé straně baru a přemýšlel, jak ji nejlépe oslovit. Než se však stačil zvednout a nabídnout ženě pozvání na drink, tak se k ní přitočil její přítel. Ach, takové zklamání. Noc ovšem byla ještě mladá a tak se oklepal, zaplatil a vyrazil do své oblíbené posilovny, která měla otevřeno i přes noc.

Ráno pouze v práci vyřídili papírování ohledně jejich účasti na výstavě a vypravili se tam. Ačkoli Juan byl návrhářem, velice se mu dařilo a mohl si dovolit svou největší vášeň - orchideje. Vlastnil rozsáhlé sbírky a samozřejmě měl lidi, kteří mu vypomáhali s údržbou.

Výstava probíhala v obrovském skleníku na Juanově pozemku. Hned u vstupních dveří je přivítal Juan osobně.

"Á, tady máme naše nejmilejší hosty. Vy musíte být Timotej Horák a vy Jan Konvička, že?" přivítal je žoviálně hostitel. Timotej shledal, že Juan je o hodně menší než jak na fotkách vypadal.

"Jo. Tedy vlastně ano." odvětil Jan, jenž se za své přijímení vždy styděl a ostatní si z něj často dělali srandu.

Proběhlo rychlé představení a seznámili se s dalšími hosty. Byli zde někteří politici, další módní návrháři a přátelé pana Ramireze. Jan, jakožto správný gentleman, okamžitě nabídl na první pohled osamělé mladé dámě společnost a nechal Tika, aby se socializoval sám. Chvíli se nervozně rozhlížel a nakonec se nadšeně připojil ke konverzaci několika preminentních vědeckých pracovníků, kteří se bavili o rozšiřování černých děr. Zhruba o hodinu později začala komentovaná část programu - prohlídka skleníku, komentovaná majitelem.

Trvala zhruba dvě hodiny, než se dostali k vyvrcholení prohlídky - velice vzácnému exempláři orchideje Platanthera azorica.

"Tato rostlina, dámy a pánové, se vyskytuje v Evropě pouze na jednom místě na Azovských ostrovech." vyprávěl hostitel nadšeně o nevelké, světle zelené rostlince, která si spokojeně rostla na umělé skalce vedle vodopádu. Diváci nadšeně vydechli úžasem. Tim, ačkoli nikdy nepatřil mezi botanické nadšence, zapáleně fotil každý exemplář, který se mu zlíbil. Chtěl si fotky poté přišpendlit doma na nástěnku a kochat se jimi. Vzácnější exempláře si, nutno podotknout, že velice vtipně, fotil ze všech možných i nemožných úhlů.

Následovala luxusní večeře  v Juanově sídle nedaleko skleníku. Po večeři se ještě konal menší večírek, ovšem Tik se omluvil a s tím, že se necítí dobře, odešel domů. Po cestě narazil na postaršího muže v zelených monterkách. Bylo více než jasné, že byl pod vlivem alkoholu. Timotej v něm poznal jednoho z pracovníků pana Ramireze - starého Dominika. Raději se spěšně vzdálil a došel domů.

Jan se dál bavil ve společnosti a zapředl rozhovor s Juanem.

"Musí být velice nákladné udržovat tak obrovský skleník, ne?"

"Ani nevíš jak, kamaráde. Mám na to naštěstí své lidi, takže mohu i v klidu pracovat. Dominiku, co tady sakra děláš? Máš být na obchůzce a zalévat!"

Zrovna v tu chvíli totiž do sálu vpadl namol opilý starší muž v monterkách. Byl evidentně rozrušený, ale Juan jej v momentě vyprovodil ven. Poté se všem hostům omluvil.

"Není důvod ke znepokojení, je to jen z mých pomocníčků." uchechtl se. "Sice se rád napije a občas to trochu přežene, ale dokáže se o mé zelené poklady starat s velikou péčí. Poslední dobou se ale jeho stav horší. Je tady snad nejdéle ze všech - nedokázal bych ho vyhodit."

Jan se dál bavil s Juanem a hosty, ale brzy shledal, že je čas jít domů. Odcházel té noci s neurčitým pocitem v žaludku, že se brzy něco stane.