The Lost

🌨 1 ⛅

Černýma očima plnýma strachu jsem ze studené země sledovala Nebeského vůdce. Ohnivý chrt polykal zdejší stromy, a ohavný křik dvounohých bytostí se nesl krajem, jak se snažili uprchnout před bojem obou psích bohů do svých pradivných domovin. Rudá srst se tyčila do výše a budila strach, doutnala, rostla a neustále nabírala na síle. Dva Velcí chrti stáli proti sobě, jeden ozbrojen mocí zničit vše co se mu postaví do cesty, vzít životy bez špetky lítosti a slitovaní, a druhý ten poctivý, který krmí hladové krky a zajišťuje jim přístřeší, když přijde nouze. Když se mladý chrt rozhodne ukrýt se pod jeho zelenavou srst, aby byl před dvounohými bohy v bezpečí. Aby pocítil co je to žít s psím velikánem po boku i ve svém křehkém nitru. Tak, aby se jeho duše mohla smísit s jeho, a tak aby jeho srdce nabralo ohromnou sílu čelit všem nepříznivostem osudu.

Moji krátkou oranžovou srst překrýval pruh tmavé látky. Věc, která se stala moji součástí vždy, když jsme vyrazili s mými dvounohými mezi mé druhy, vlastně už od malička. Symbolizovala moji podstatu, vyobrazovala mé já ve světě lidí. Vždy šlo jen o jediné. O lov, o to chytit kořist dřív než ostatní, stát se vítězem a nechat v prachu všechny ostatní zasebou. Špatný krok nebo byť jen sebemenší zakopnutí mohlo stát nás nebohé duše život, velká cena za jedinou prohru. Stačila rána, pak se objevil kouř a tělo, které se svezlo těžce k zemi. Skelnatý pohled plný strachu a touhy vyhrát se obrazil v béžovém vyhublém obličeji chrtky, kterou opouštěly poslední kapky života. Krátký poryvek větru se jí dostal až do plic a přinutil ji zmít se v kašli, který téměř v několika mála okamžikech přešel v chrapot, jak se začala dusit vlastní krví. Hlava jí klesla k zemi a rudavý až černý pramínek krve tekl z jednoho z jejích koutků. Její smrt ovšem netrvala dlouho, padla jako bojovnice a dočkala se svobody a klidu, poslední částek života z ní unikla, když se ozvala druhá rána a její srdce navždy utichlo. Otřásla jsem se nad touto dnešní vzpomínkou a přikrčila se. Zpoza rohu kamenné pevnosti se ozval známý hlas dvounohých a já se nechtě vydala poněm, vědíc, že kdybych tak neučinila má záda by schytala mnoho bolavých ran. A i přes svou snahu jsem doufala marně. Jen co jsem se za pomoci kovové bestie společně s dvounohými bohy ocitla zpět doma nastal ten pravý výprask. Hlasitý ryk se nesl celým stavením a já jen skučela pod těmi několika ranami, které mi způsobil kožený opasek. Se zády v jednom ohni jsem se stočila u krbu. Z plamenů v krbu sálalo příjemné teplo, a tak jsem hlavu nechala klesnout na své tlapky. Lesklýma očima jsem doufala v nějaký drobek, který by mohl upadnout ze stolu. Dvonozí se uklidnili a zasedli k potravě. Rozechvěle jsem nasála sladký pach pečeného masa a mlsně si olízla pysky, abych zahnala chuť. V ten moment se ozvalo mé břicho a připomělo mi nejspíše i můj trvající trest, který mi byl udělen. Pes si rychle zvykne na některá gesta, která vynikají z chování těch bytostí. A jednou z možností byl boj o kousek mastného žvance. Se svým poznávacím číslem a strachem, který mě nutil se třást jsem se semkla v klubku ještě více a přemítala si dnešní lov, dnešní boj. Krok za krokem, sekundu za sekundou, a okamžik za okamžikem. Vzpomínky mě chytly za srdce, obepjaly ho a začali drtit. S myšlenkami, které neustále proudily v mé hlavě a různě se promotávaly jsem se oddala lehkém polospánku. Snažíc být snad připravená na ránu, která jistě příjde, byť ráno nebo v nejbližší možné době. Teď ale vládlo mrtvolné ticho se špetkou dusna.

Málo místa a zvláštní pachuť vzduchu ve mě probouzelo to stéblo strachu. Kolébalo se sem a tam, chvíli mě utlačovalo a chvíli naopak, ba i jiným způsobem osvobozovalo. Hlas dvounožců, který se stále opakoval ta slova jsem znala na zpět, byť mi nedávala smysl. ,,Raz, dva... tři!'' V té chvíli se ocelové mříže jakoby rozpustily a zmizeli. Objevila se volná trať. Mnoho hubených těl všech barev se rozběhlo po dráze rovnou za nosem. Na mnohobarevných druhů srsti se leskly pruhy látek a na útlém čenichu se obmotával černý až kovový náhubek. Hlasy mladých a zmatených chrtů utichli v eufórii. Začal boj. Pršelo, bylo bahno a to jen nahrávalo větší šanci o prohře života. Dešťové kapky znemožňovaly pořádný rozhled a překrývaly pachy. Rovinu za několik setin vteřiny vystřídala prudká zatáčka v pravo. Kovové zdivo, které se stáčelo stejným směrem se rychle, až i nebezpečně přibližovalo. Štíhlé tlapky podklouzly na mokrém povrchu a mé tělo se svezlo několik psích délek po blátivé zemi. Mnoho závodníků zakoplo o mé tělo, či utrpělo zranění při pádu, nebo úleku, ale ostatní běželi dál. Nezemřou! Ale čím déle se rozházená hromádka těl válela na zemi, tím více jejich mysl pohlcoval strach. Srdce se stlačilo a zastavilo, dech se zpomalil a okolní zvuky zesílily až na strašidelnou úroveň. Ozvaly se rychlé kroky a stejně jako několik dalších psů jsem se začala zběsile vyškrábat na všechny čtyři packy. Ještě mám šanci, ještě se můžu postavit a běžet dál! Okolí přerušil hlasitý výstřelz hlučné týče. Rychlý, prudký a nečekaný. Pak následovalo jen hrobové ticho a srdcervoucí zakňučení raněného psa, který se začal svýjet na zemi jakmile dopadl, byla to ona, béžová chrtka, má přítelkyně. To už se mé tělo zpamatovalo dostatečně na to aby mohlo pokračovat. A byť lehce kulhavě a mokrá jsem se rozběhla vpřed s několika pronásledovateli za zády. Oči mi zvlhly a začali slzet. Pohled na onu fenku si navždy uchovám v paměti, nezapomenu co ji ty zrůdy dnes udělali. Pomstím se, uteču, změním svůj život k lepšímu...