Vybité baterky

Novoroční předsevzetí jsou na hovno

Je 4.ledna nového roku. První dva dny to ještě bylo dobré. Trávil jsi je se svým jediným přítelem, čas utíkal. Za tři dny jdeš znovu do školy. Ale už teď víš, jak moc k nevydržení to bude. Že i když si můžeš věci namlouvat jak moc chceš, stejně v hloubi duše víš, že to stejně bude den jako každý jiný. Vstát, obléct se, doběhnout tramvaj, přijít do školy, čekat, čekat, čekat... pak domů, zase čekání a pak konečně spát. A další den znovu. Všechno je tak monotónní. Občas je ten Den proložen návštěvou u psychiatra nebo na terapii, ale to je asi tak všechno. Možná se nějaký Den něco nového dozvíš, ale nikdy nic takového, co by ti změnilo tvůj pohled na svět. Jsi na dně, topíš se, ale ne tak jak je to všude popisováno. Není to úzkost svírající tvé hrdlo, není to ta prázdnota, co všichni popisují. Je to něco jiného... Je to to, že ti přijde, jakoby ti všechno utíkalo před očima ale ty jsi až moc vysílený na to, aby jsi zkoušel běžet. Celý den myslíš jenom na to, co dalšího tvůj přítel přidá na Instagram, máš zaplá všechna upozornění, jeden účet, dva. Celý den čekáš jen na to, až s ním zase budeš moct mluvit, protože všechno ostatní je pro tebe jen nudná výplň dalšího stereotypního dne puberťáka 21.století. Čekáš, až přijde to procitnutí, až konečně najdeš svoji vášeň. Založíš si blog, začneš běhat, vrátíš se ke kreslení, nebo že by budeš mít psa. Ale ne. Ty jen celý den procházíš jako nudnou galerií vprostřed ruchu velkoměsta, koutky ti ani sebemíň nemění svou pozici celých 86 400 sekund. Okolo tebe prosviští žlutá šmouha, která si tak odvážně říká tramvaj, ty ani nečekáš na zelenou ale přecházíš.

Když přijdeš domů, čeká na tebe sourozenec ve vchodu a vítá tě doma, hned jako první slyšíš, co všechno musíš dnes stihnout, protože když to dokáže on, tak snad přece i ty, ne? Protože když jeho baví celý den uklízet, tak proč ty máš po celém pokoji poházené oblečení, zaschlé hrnky a zplesnivělé čajové sáčky? Proč prostě nemůžeš být jako on...

Celé dny se zavíráš do pokoje, mámu vždy když se snaží vejít dovnitř s nějakým nápadem stejně vždycky odbiješ, protože víš, že je to jenom další z jejich manických nápadů, který dostala z příspěvku na Facebooku, a že se stejně za pár hodin vrátí do její původní formy, která možná až moc blízce připomíná tajfun.

Tvoje rodina není stabilní. Když se dozvídáš že se o tvé rodině v matčině práci říká, že máte psychické problémy, ani se nedivíš. Už tě nepřekvapuje domýšlivost ostatních lidí okolo tebe. 

Zoufale hledáš nějakou pravdu na stupidních fórech, zašíváš se pod hromady YouTube videí, pod "Ano mami, píšu si s někým." protože nedokážeš přiznat, že největší počet opravdových přátel v tvém životě bylo číslo 2, že všechny vždy odbiješ, s tím že nemáš čas. A ani tě to nějak nebere. Nevadí ti je odbíjet, protože si naivně myslíš, že je to nebolí. A i když si občas někdy uvědomíš, že mají city, stejně už je moc pozdě na to se zkoušet omlouvat.

Takže pak si stejně pořád ten bezcitnej kretén bez duše.