Přítel nebo vrah

I.

Bylo pozdě večer, asi kolem půl jedenácté, když matka otevřela dveře mého pokoje. „To ti nedají chvíli volno ani v sobotu večer?". Bez jejích otázek by se to nikdy neobešlo, a přitom já jí tu samou zodpovídal snad nejmíň stokrát. „Ale matko, už jsem ti říkal, že v ostatních povolání asi ano, ale tady jde o něco jiného. Jestli mám obětovat svůj volný čas pro to, abych našel vraha té...sakra." Začal jsem se přehrabovat mezi všemi těmi papíry a výpisy, které se mi povalovaly na stole a popadl jeden menší s fotkou mladé ženy se světlými, krátkými vlasy a štítkem se jménem. „Amelie Clarková, tady je to. Takže jestli tím, že obětuju pár svých volných chvil, vyřeším vraždu Amelie Clarkové, rád to udělám." 

    Matka si jen povzdechla. Moc dobře vím, jak to myslela a trochu jsem se styděl. Trávím se svou rodinou málo času a matce to vadí, i když se to snaží respektovat. „Byla to celkem hezká dívka, proč ji zabili?" Ani jsem si nevšiml, že si matka prohlíží fotografii Amelie. „Bydlela nedaleko odsud, měla velký dům s velkou zahradou, vlastně takovou vilu, ale nikdo ji nehlídal. Amelie se ráda chlubila svým majetkem a taky na to doplatila. Lupič nejspíš neměl v plánu ji zabít, ale jen vyloupit. K čertu, proč jen se musela v noci vzbudit, mohla by pak žít, sice o něco chudší, ale žila by." „A ty bys pak měl míň práce a mohl bys s námi alespoň obědvat". Matka si nenechala ujít příležitost. „Ale maminko, i kdyby Amelii nezabili, byl by mi přidělen jiný případ. A to, že jsem vynechal jeden jediný oběd kvůli tomu, že jsem ti jel vyzvednout tu novou pohovku, neznamená, že kvůli své práci neobědvám."

     Matku jsem tím asi trochu vyvedl z míry. Vypadala, jako by chtěla něco namítnout, pak ale radši jen zvedla můj dopitý šálek s kávou a konečně odešla. Ne, že by mi její přítomnost nějak hodně vadila, ale už jsem byl celkem unavený a neměl jsem náladu se s ní zase hádat o mé práci. Vlastně nikdo v domě nechápal, proč tuhle práci pořád dělám. Myslí si, že mě baví dívat se na mrtvoly a pitevní rozbory. Myslí si, že mě naplňuje vyšetřovat něčí smrt, ale ono je to trochu jinak. Mě naplňuje, když dopadnu toho, kdo za tou smrtí stojí. Toho, kdo dokáže způsobit ukrutnou bolest nejen Amelii, když ji nejdřív mučil a pak teprve zabil, ale i její rodině, která se mi skácela do náručí, když jsem jim to musel říct. Říct tu hroznou zprávu rodině oběti je asi to nejhorší, vždy při tom myslím na svou rodinu a jsem odhodlán pro ni udělat cokoliv, jenže oni to neví. Neví, jak moc mi na nich záleží, vidí jen to, že jejich nejstarší syn se s nimi neprochází po velkolepých zahradách, nepije odpolední čaj v krásném altánu a nevybírá nábytek do jejich obrovské vily jenom proto, že se podle nich zabývá mrtvolami! 

    Už jsem ten vztek, který se ve mně najednou rychle objevil, nevydržel a praštil jsem do stolu. Ještě že matka odnesla ten hrnek, takhle to schytalo jen pár tužek, které jsem pak marně hledal ve tmě pod stolem. Rozhodl jsem se to vzdát, šel jsem si dát krátkou sprchu a převlékl jsem se do noční košile. Než jsem však usnul, pořád jsem musel o všem přemýšlet. O matce, která v mém povolání pořád hledá jen odpovědi na to, proč s nimi netrávím tolik času, o Amelii, která byla tak mladá a tak vychloubačná, až na to doplatila, o otci, se kterým je ještě alespoň trochu rozumná řeč a o Alexandrovi, kterému bych svůj volný čas nevěnoval, i kdybych ho měl.