Přítel nebo vrah

IV.

Na nic jsem nečekal a běžel jsem za křikem. Matka seděla venku u brány vedle poštovní schránky a v ruce třímala obálku. Obličej měla vyděšený a po tvářích jí stékaly slzy. „Matko! Co se stalo? Co se děje?" Klekl jsem si k ní a mírně s ní zatřásl. Rozklepanou rukou mi podala obálku a dala se do příšerného pláče. V obálce byly nějaké papíry, vypadalo to na fotografie. Jednu jsem vytáhl a podíval se na ní. Při pohledu na vyfocené tělo se mi udělalo zle. Muž ležel na zemi a měl v sobě vraženou dýku. Byl to Alexandr. Totéž bylo na dalších dvou fotkách, jen z jiného úhlu. Jako bych ztratil řeč, vyděšeně jsem na fotky zíral. Měl jsem smíšené pocity. Bylo mi hrozně z toho, že se právě dívám na fotografie mého bratra, kterého někdo nejspíš probodl dýkou, ale netruchlil jsem, tedy alespoň ne jako matka. Bylo to, jako bych se díval na mrtvé tělo cizího člověka, na což jsem ze své práce zvyklý. Na rozdíl od matky, jejíž nářek byl srdcervoucí. „Můj malý Alex...můj syn...Alex!" Sténala a já nevěděl, jak jí pomoci. Připadal jsem si naprosto bezmocný. V tom jsem uslyšel hlasitý motor, otec se vrátil. Hned k nám přiběhl a pokusil se utěšit matku. S otázkou „Co se ksakru stalo?" se na mě otočil. Nevěděl jsem, co udělat. Otec si všiml fotografií, které jsem držel a vytrhl mi je z ruky. Jakmile se na ně podíval, ztuhl. Jeho obličej zkameněl. Alexe s matkou milovali stejně jako mě. Otec ale věděl, že musí zůstat silný, alespoň teď. Pomohl jsem mu dostat matku domů na pohovku, přičemž cestou dvakrát málem omdlela. Přinesl jsem ji studený kapesník na čelo a sklenici vody. Byla naprosto zoufalá, jako otec. Seděl vedle ní na zemi a hlavu měl zabořenou do dlaní. Připadal jsem si hrozně, protože jsem netruchlil jako rodiče, ale na druhou stranu jsem Alexe už nepovažoval jako svého bratra a téměř žádné city jsem k němu neměl. Rozhodl jsem se zavolat pomoc, vzal jsem tedy náš starý telefon a vytočil číslo záchranné služby, která přijela téměř okamžitě a odvezla matku do nemocnice. Nic jí nebylo, ale byla ve strašlivém šoku. A tak jsme tam zůstali sami, já a táta, dva muži, kteří se teď chápali víc, než kdy jindy, a to ani nemuseli nic říkat.

Matku jsme jeli navštívit až druhý den. Od jejího odjezdu do nemocnice jsme spolu s otcem nemluvili. Nebyli jsme na sebe naštvaní, jenom jsme si neměli co říct. Oba jsme vypadali hrozně, já celou noc nespal a otec nejspíš taky ne. Jakmile jsme dorazili ke vchodu do matčina nemocničního pokoje, přišel za námi její lékař. „Utrpěla hrozný šok, je pod vlivem prášků na uklidnění, neměla by se nijak rozrušovat". S otcem jsme kývli na souhlas a vešli dovnitř. Matka ležela v posteli a dívala se do stropu. Měla na sobě stejné fialové šaty, ve kterých odjela z domu, jen vlasy měla rozpuštěné. „Matko". Potichu jsem ji oslovil, chytil ji za levou ruku a sedl si vedle její postele. Totéž udělal otec z druhé strany. A tak jsme tam seděli, tři nešťastní lidé, kteří neměli ponětí, co bude dál.