Přítel nebo vrah

II.

Probudil mě proužek světla, který se mi dostal do pokoje skrz dlouhé závěsy u oken. Po dlouhém přemlouvání sám sebe jsem se rozhodl konečně vstát a dojít do koupelny. Podíval jsem se do zrcadla a málem jsem uskočil, vypadal jsem příšerně, a to jsem měl pocit, že jsem se tentokrát vyspal celkem dobře. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a vyčistil si zuby. Vzal jsem do ruky hřeben a snažil se něco udělat s vlasy. Matka měla pravdu, měl bych se nechat ostříhat. Sice jsem neměl nijak dlouhé vlasy, ale měl jsem jich opravdu hodně, což mi záviděla spousta matčiných přítelkyň, ale já v tom žádnou výhodu neviděl. U holiče jsem byl skoro častěji, než se svou rodinou, a vlasy mi po umytí schly snad věčnost. Vzal jsem si na sebe svůj tmavě modrý župan a sešel po mramorových schodech až úplně do přízemí. Vzdychl jsem, když jsem spatřil ručičky hodin ukazující půl sedmé ráno. Takže jsem se opět moc nevyspal. Přešel jsem ke kuchyňskému pultu, udělal si šálek kávy a sedl si ven do altánu. Tohle místo jsem zbožňoval už od mala, byl v něm takový zvláštní klid. Jenže dříve na jeho stole vždy ležel tác s čerstvě upečeným koláčem a váza s vonícími květinami, ale dnes byl stůl už starý a prázdný, stejně jako celý altán. Asi proto, že tam už skoro nikdo nechodil. Po dopití své ranní kávy jsem se vrátil do kuchyně, kde už matka připravovala snídani. Možná je divné, že ve třiceti letech stále bydlím u rodiny, i když mám peníze na vlastní bydlení, ale matka by to asi nezvládla, kdyby se jí odstěhoval i druhý syn ona s otcem by zůstali sami. Už tak jsem doma velmi málo, vlastně jen o víkendu a velmi pozdě večer ve všední dny, kdy zase brzy ráno odcházím. Víkendy jsou tedy pro matku vzácné a snaží se, aby byla celá rodina pohromadě a aby to u nás vypadalo, jako u každé jiné rodiny. Proto snídaně většinou připravuje ona, a ne náš hlavní kuchař, což mi vlastně nevadí, vzhledem k tomu, že vrchol mého gastronomického umění je čaj z pytlíku nebo chleba s máslem. Opravdu, matčina jídla nic nepředčí. „Dobré ráno." Pozdravil jsem a dlouze zívl. „Williame! Dobré ráno drahoušku. Posaď se, dělám míchaná vajíčka." Matka se usmívala od ucha k uchu a celá jen zářila. Její chování se mi hned vysvětlilo. „Představ si to, včera v noci volal Robert a sháněl tě, ale ty už jsi tvrdě spal, tak ti mám vyřídit, že máš celý příští týden volno." Vajíčka mi zaskočila v krku a já se rozkašlal. „Cože? Jak to, vždyť právě řešíme případ Amelie, vrah je stále nezvěstný!" Matka se ještě víc usmála. „Ve schránce je prý dopis, kde je vše vysvětleno." S topinkou v ruce a v županu jsem vyběhl ven. Ve schránce bylo spousta nesmyslných dopisů pro matku od jejich přítelkyň, nějaký účet pro otce a dopis pro mě. Mé jméno bylo naškrábané tmavě zeleným písmem, takže jsem hned poznal, že je opravdu od Roberta. Strčil jsem topinku do pusy a dopis otevřel.

Williame,

Včera večer k nám dorazil manžel Amelie Clarkové, Stefan Clark. Asi si ho pamatuješ, do telefonu ti brečel pěkně dlouho, když jsi mu o její smrti pověděl. Když přišel k nám do kanceláře, byl úplně namol. Nejdřív vykládal úplné nesmysly, jenže pak z něj vypadlo, že vraha Amelie zabil. Nejdřív jsme mu to nevěřili, ale pak jsme to jeli ověřit a v kufru jeho auta našli mrtvého souseda Amelie, pana Rokwooda. Když jsme Rokwoodův dům prohledali, našli jsme všechen ukradený majetek! Ano, už jsme jeho dům jednou prohledávali a nic nenašli, vždyť byl první mezi podezřelými, ale on to měl syčák schované v krbu, jakoby v tom komínu vedoucím z krbu nahoru. Stefan Clark je teď u nás, ještě z něj potřebujeme dostat, jak přišel na to, že to byl Rokwood a musíme ověřit, že to byl právě on. Přeci jenom mu tam ty věci mohl strčit kdokoliv, každopádně jsme si téměř jistí. Vše Ti povím, až přijdeš do služby, ale teď by sis měl dát týden volna, naposledy jsi vypadal hrozně. Případ už je skoro uzavřen, takže bys nám stejně byl k ničemu.